Výraz pekingští tuláci neboli "Beipiao" (北漂)" v čínštině označuje ty, kteří v Pekingu žijí nebo pracují bez hukou (chu-kchou), registrovaného povolení k pobytu. Je to velmi rozsáhlý termín, který zahrnuje například absolventy vysokých škol nebo i ty, kteří bojují o přežití. Tímto pojmem by se však také dal označit fenomén, kterým je zvýšená migrace, která se začala objevovat od roku 1978 od reforem a otevírání se světu.

V dnešním pořadu se seznámíme s osudem tulačky, uslyšíme o jejích bojích, snech a o tom, jak v Pekingu chtěla najít pocit sounáležitosti.

Peking je srdcem Číny, je to hlavní město, politické, ekonomické a kulturní centrum, je to také místo mnoha příležitostí. Každý den se stovky až tisíce lidí hrnou do Pekingu, mají velké ambice zde studovat nebo pracovat. Tito pekingští tuláci nemají trvalé místo, kde by bydleli, často se pohybují na pekingské periferii, protože jsou tam mnohem levnější nájmy.

Některým se daří dobře, ostatní však nenašli své štěstí. Přichází a odchází se svou překypující energií a podnikavostí.

Zheng Shuqin je jednou z milionů místních tuláků. Přišla do Pekingu již před deseti lety ze své rodné provincie Heilongjiangu v severovýchodní Číně. Narozdíl od ostatních přišla do Pekingu až po odchodu do důchodu, byla přesvědčena o tom, že stárnutí znamená začátek nového života. Zheng je bývalá režisérka rozhlasových dramat, nyní ve svých osmdesáti pomáhá některým mladým hercům nacvičovat rozhlasové hry.

Pokud nejste obeznámeni s konceptem rozhlasových her, jinak známých jako rozhlasových dramat, audio her nebo rozhlasového divadla, jde o zdramatizované akustické vystoupení, které je vysíláno v rádiu nebo na zvukových nosičích, jako jsou například CD. Bez vizuálních složek tento druh dramatu závisí na dialozích, hudbě a zvukových efektech, které pomáhají posluchačům si představit postavy a příběh.

Radiové drama se dočkalo největší popularity ve dvacátých letech minulého století, tedy v prvním desetiletí od svého vzniku. Stalo se hlavní formou zábavy. V padesátých letech se však objevila televize a rozhlasové hry ztratily svou popularitu, ale i přesto si tyto hry dokázaly udržet stálé příznivce.

Zheng Shuqin začala pracovat jako režisérka audio her v heilongjiangském rádiu v roce 1959, jen dva roky předtím uvedlo pekingské rádio tuto formu zábavy pro posluchače. Během své čtyřicetileté kariéry získala Zheng řadu ocenění doma i v zahraničí jako uznání za úspěchy ve fascinujícím světě rozhlasového dramatu.

Byla jedním z prvních a zároveň předních režisérů těchto rozhlasových her, dalo by se očekávat, že po náročné a naplňující kariéře si Zheng bude chtít odpočinout a vychutnat si důchod, ale seniorka se vydala začít novou kapitolu jejího života. Rozhodla se, že se odstěhuje do Pekingu, půjde za svými sny a najde opět pocit naplnění.

„Mnoho mých přátel se ptá, proč nezůstanu doma a neužívám si důchodu. Vždyť přece netrpím nedostatkem peněz. Řekla jsem jim, že mě přece znají velmi dobře a vědí, jak moc miluji svou práci v rádiu. Vždy jsem měla ráda pocit pracovní zaneprázdněnosti a reagovala na různé nové výzvy."

„Pokud bych měla být jen doma a nic nedělat, necítila bych se vůbec dobře. Každý z nás je jiný. Nenabádám ostatní, aby opustili svůj pohodlný život a vrhli se do spárů jiného města. Cítila jsem nutkání odjet do Pekingu, a tak jsem jednoduše následovala své srdce."

Ale její první setkání s Pekingem nebylo vůbec příjemné. Dokonce i teď si stále pamatuje, co se stalo první den po jejím příjezdu.

„Můj přítel žil v Pekingu a nabídl mi, že u něj můžu bydlet. Probírali jsme to po telefonu, takže po mém příjezdu jsem hned šla do kanceláře jeho dcery, abych si vyzvedla klíče od bytu tak, jak bylo domluveno. Jeho dcera se však ukázala až pozdě odpoledne. Netrpělivě a chladně mě informovala o tom, že se chystá byt pronajmout, takže si musím najít jiné místo k přespání."

I když byla Zheng zklamaná, nebyla rozčilená, nikdy totiž neměla v úmyslu být závislá na laskavosti jiných lidí. Naštvalo ji ale to, že většina společností se domnívala, že je stará na to, aby u nich mohla pracovat. Zheng si vzpomíná na svůj první pohovor v Pekingské televizi.

„Lidé z personálního oddělení mě požádali, abych vyplnila svůj věk a předchozí zkušenosti. Myslela jsem, že je mé předchozí pracovní zkušenosti z Heilongjiangu ohromí, ale okamžitě mě odmítli kvůli mému podle nich vysokého věku."

Na své cestě z televize plakala, nemohla uvěřit tomu, že její skvělá kariéra byla takto ignorována a tomu, že je věk tak důležitý. Řekla, že chvíli si připadala jako starý kůň, kterému prohlédli hřívu a zuby, ale žádnému kupci se nezalíbil.

Volala domů, aby jim řekla o svém neúspěchu. Ihned ji požádali, aby se vrátila domů do Heilongjiangu. Poté Zheng ještě odmítlo mnoho firem, byla na dně, rozhodla se tedy vrátit do Harbinu.

„Byla jsem už ve vlaku do Harbinu, který se právě chystal odjet. V té chvíli jsem si připadala hrozně, téměř jako voják, který utíká z bitevního pole ještě předtím, než válka začala. Nechtěla jsem se stát zběhem. Proto jsem se rozhodla dát Pekingu ještě jednu šanci.

Zheng vystoupila z vlaku a zůstala v Pekingu. Snížila své požadavky na budoucí zaměstnání, díky tomu získala práci v mateřské škole.

„Mateřská škola se nacházela až na západě Pekingu, na ulici Yuquan, učila jsem tam děti herectví. Čtyři hodiny za sebou, celkem 8 hodin denně byly celkem únavné pro člověka mého věku, ale i tak jsem byla šťastná a vděčná.

Mnoho jejích kolegů bylo ohromeno jejím elánem, profesionalitou a pozitivním přístupem. Říkali, že její styl výuky byl jedinečný a účinný. Její myšlení ji dělá mnohem mladší, než ve skutečnosti je. Ve svých osmdesáti má stále úžasný hlas mladé dámy.

Zheng nyní pracuje v mediální společnosti, většinu svého času tráví v Pekingu. Občas ji manžel s dětmi přijedou navštívit. Zheng říká, že má ráda svůj každodenní život v hlavním městě.

„Pracuji od jedné hodiny odpoledne do devíti hodin večer. Ale většinou přicházím do kanceláře už v devět ráno. Zapisuji si, co jsem stihla udělat včera a co musím udělat nadcházející odpoledne. Koneckonců jsem přece jen už starší člověk, takže raději věřím písemným poznámkám než své vlastní paměti."

Někdy si stěžuje, že rozhlasové hry už nejsou tak populární, jak bývaly. Zheng si pamatuje zlatý věk, kdy rozhlasové hry byly na svém vrcholu v Číně:

„Už v padesátých letech minulého století Heilongjiangská radiová stanice byla hlavním tvůrcem rozhlasových her v Číně. Vyhráli jsme několik mezinárodních ocenění, měla jsem možnost jet do zahraničí a zúčastnit se tam různých soutěží. Já jsem se osobně zúčastnila udílení cen v Itálii a Japonsku."

Zheng vyhrála za svůj život velké množství cen, ale nejpyšnější je na cenu z roku 1984, šlo vůbec o první ocenění rozhlasových dramat udělované v Číně. Hra s názvem Opona se pomalu rozevírá byla upravena a režírována paní Zheng Shuqin, získala hlavní cenu v celostátní soutěži. Guvernér provincie Heilongjiang vzal všechny zaměstnance rádia a společně si jeli převzít cenu do Pekingu. Zheng říká, že byl nadšená z ceny i ze všeho, co s ní bylo spojeno. Získala příležitost navštívit Itálii. Byla pozvána jako divák do Říma na 37. mezinárodní udílení cen za rozhlasová dramata.

„Bylo to vůbec poprvé, co byl čínský občan pozván na takovou akci. Ze čtyř her, které se dostaly do finále, se mi nejvíce líbila hra z produkce BBC, která se jmenovala Břemeno lásky. I když jsem vůbec nerozuměla jazyku, intenzivně jsem cítila napětí a sílu dramatu. Tato hra nakonec vyhrála, jak jsem předpokládala."

Zheng říká, že nechce zůstat u vzpomínání na minulost, minulost je minulost, život musí jet dál. Zheng říká, že je opravdu dar z nebes, že je stále fyzicky schopná pokračovat v rozhlasové práci, kterou tolik zbožňuje. Díky technickým pokrokům v digitálním nahrávání a šířením prostřednictvím internetu rozhlasové drama zažívá svou renesanci.

Paní Zheng nezajímá, kolik vydělává, stačí jí, že si užívá své práce, která ji naplňuje.

Nezbývá než doufat, že paní Zheng čeká ještě mnoho radostných let v zábavném světě plném zvuků.