Milí posluchači, tady je Čínský rozhlas pro zahraničí. Na začátku minulého století, v době carského Ruska při stavbě a provozu východočínské železnice, žilo na severovýchodě Číny mnoho Poláků. Většina z nich bydlela v Harbinu, kde založili své školy a kostely a stali se skutečnými Harbiňany. Překonali tam dobu japonské okupace, pozorovali násilné chování japonských agresorů a stali se svědky historie. I když se po druhé světové válce vrátili zpět do své vlasti, Harbin pro ně má stále zvláštní kouzlo. Dále si prosím poslechněte reportáž novinářky našeho rozhlasu v Polsku Tang Li.
Devětaosmdesátiletý Leonard Spychalski je předsedou klubu Harbiňanů v polském přístavním městě Szczecim. Narodil se v Harbinu a v Harbinu strávil dětství a mládí.
Spychalski uvedl: „Tehdy se často měnil režim. Nejdřív tam carské Rusko stavělo východočínskou železnici, pak přišli imigranti ze Sovětského svazu a v roce 1932 okupovali Harbin Japonci. V roce 1945 dorazila armáda Mao Ce-tunga. Potom jsme se postupně vrátili do Polska. Žil jsem v Harbinu do svých 23 let. S Číňany jsme měli dobré vztahy, neměli jsme problémy. Mám Harbin velmi rád a rád bych se tam znovu vrátil. I když už jsem starý, mám k Číně hluboký vztah, vždyť jsem se tam narodil a žil tam mnoho let."
Spychalski dodal, že během japonské okupace si jeho dům v Harbinu najal fotograf japonské armády. Na vlastní oči viděl, jak ve sklepě vyvolává fotografie. Fotografie, na kterých Japonci brutálně zabíjeli Číňany.
„Japonci byli k Číňanům velmi krutí. Tento fotograf japonské armády, který bydlel v našem domě, nafotil mnoho fotek, které to dokumentovaly. Na snímcích Japonci stínali Číňanům hlavy bajonety. To bylo hrozné. Blízko mého domu byla policejní stanice, kterou obsadila japonská armáda. Tehdy jsem chodil do školy a často jsem vídal politické vězně, kteří byli na policejní stanici mučeni. Byla to opravdu tragická doba."
Čtyřiadevadesátiletá členka klubu Harbiňanů v Szczecimu Rozalia Tyková se vrátila do Polska v roce 1951. I když už jí neslouží dobře sluch, mysl má stále bystrou.
Rozalia Tyková řekla: „Pamatuji si velmi jasně, co se v té době dělo. S Číňany jsme měli velmi dobré vztahy. Během japonské okupace nebyly potraviny a trpěli jsme hlady. Číňané nám dávali potraviny a pomáhali nám překonat obtíže. I když už jsem stará, kdyby to bylo možné, ráda bych opět navštívila Harbin. Ještě si pamatuji název ulice, kde jsme tehdy bydleli."
Romuald Oziewicz se narodil v Harbinu v roce 1950. Do Polska se vrátil, ve věku tří let. Od svých rodičů slýchal mnoho příběhů o Harbinu, kde tehdy bydleli. Jeho rodiče často mluvili o násilných zločinech japonských agresorů v Harbinu.
„Moji rodiče byli v kontaktu s Číňany a spolupracovali s nimi. S Číňany také prožívali dobu japonské okupace ve třech provinciích na severovýchodě Číny. Od rodičů vím, že Japonsko se dobře připravovalo na válku. Japonští vojáci byli velmi brutální a spáchali mnoho zločinů. Můj dědeček byl zatčen japonskými vojáky a byl několik dní držen ve vězení. Potom ho nechali venku ve sněhu, a i když ho čínští přátelé našli a dopravili do nemocnice, zemřel na zápal plic. Číňané na nás byli velmi hodní. Dávali nám potraviny, slepice a další jídlo. Proto jsme měli velmi dobré vztahy."
Devětašedesátiletá Elzbieta Sikorsková se také narodila v Harbinu. Do Polska se s rodiči vrátila v roce 1949. Jejímu otci je letos šestadevadesát let.
Elzbieta Sikorsková uvedla: „Můj otec často vzpomíná na dobu, kdy byl učitel na gymnáziu v Harbinu, zvláště na dobu během japonské okupace, kdy byla škola uzavřena. Tajně učil své studenty doma nebo na dalších místech. Během japonské okupace byla situace horší a vážnější. Můj otec mi řekl, že trpěl hladem. Tehdy byly potraviny na příděl. Těžkou dobu přežil díky svému mládí. S Číňany jsme měli během života v Harbinu dobré vztahy."
Aby vyjádřil hluboké emoce polských Harbiňanů k Číně, přečetl předseda klubu Harbiňanů v polském přístavním městě Szczecim Leonard Spychalski naší novinářce jeho nejoblíbenější báseň:
„Rok za rokem,
čas plyne jako voda.
Pojďme snít o Harbinu.
Když jsme tam přijeli,
byli jsme mladí.
Děti vyrostly a my jsme zestárli,
vrátili jsme se do Polska,
studovat a pracovat.
A přesto pořád něco hledáme,
vzpomínky na život v Harbinu,
žijeme ve dvou světech,
Evropa nás láká,
a Asie nás nechce pustit."
Už je to pětašedesát let, co odjel Leonard Spychalski z Číny. I když už dlouho nemluvil čínsky, na závěr rozhovoru řekl v čínštině: „My polští Harbiňané milujeme Čínu a milujeme Číňany!"
