Vzdálenost mezi Chengde v provincii Hebei a národním parkem Saihanba – čínskou největší zalesněnou plochou lidmi – je pouhých 150 kilometrů, ale v září 1962 trvalo 18leté Yin Guizhi dva dny dokončit trasu, která se vyznačovala neustálými otřesy a nekonečnými pohledy na žlutou půdu pokrytou houštinami stromů.

„Právě jsem absolvovala odbornou školu v Chengde. Zeptala jsem se, zda bychom s mými dvěma spolužáky mohli jít. Bylo nám řečeno, že by ta krásná oblast plná lesů šla kultivovat. Jen jsem na to pomyslela a okamžitě jsem se tam chtěla dostat," říká nyní 73letá Yin.

Spolu se svými kolegy byla srdnatě přivítána a pohoštěna tím, čemu místní obyvatelé říkají „černé housky". Dojata větší pohostinností než jídlem, neměla Yin tušení, co nastane o měsíc později, kdy začala zima.

„Žili jsme v improvizovaných přístřešcích, které byly podepírány o pařezy i kmeny stromů a přikryty větvičkami a slámou. Okna bez skel byla kryta pouze papírem a na místě dveří jsme používali velkou fošnu, která měla velké díry na obou stranách," řekla Yin. „Těmi dírami jsme vcházeli a vycházeli ven. Samozřejmě se těmito velkými mezerami vtíral i zimní vánek."

V noci Yin příležitostně zahlédla i lesk zelených očí vlků, kteří pravděpodobně slídili okolo přístřešku, ale vstoupit se nepokoušeli.

Často se jí během zimních rán stalo, že se probudila a zjistila, že její peřina pevně přimrzla k dřevěné posteli. Musela pak použít lopatu, aby to mohla seškrábat.

Její kolegové používali na spaní slaměnou podložku, protože zem se postupně promáčela a zmrzlá zemina uvnitř tála a postupně prosakovala skrz.

„Cítila jsem, že ta vysilující zima nejen požírala moje prsty na nohou, na které jsem si dala rozmačkané brambory pro uklidnění, ale také brala veškeré teplo, které jsem si držela poblíž mého srdce," popisovala Yin. „Znovu a znovu! Podívala jsem se zpátky na tu veselou mladou dívku, která ještě pár měsíců předtím věřila, že tu zůstane. Zoufale jsem se snažila plamen naděje nevypustit."

Pro ty, kteří byli v Sainhanbě, což znamená krásnou vysočinu, v roce 1962 nebo 1963, představovaly první dva roky existence nejen to, že se člověk s nadějí obracel směrem k drsnější straně přírody, ale také opakování nezdarů.

Více než 90 % zasazených rostlin během těchto dvou let uhynulo.

Saihanba, která pokrývá 92 tisíc hektarů a na jižní straně hraničí s Innersko-mongolskou autonomní oblastí, byla velmi nestálou a nezachovalou, lidé dokonce zapomněli, že byla jednou zmíněna jako jedno z nejkrásnějších míst na planetě Zemi.

Lovecké území

V 10. století se oblast stala loveckým územím panovníka Liaoa, který založil říši v severní Číně pomocí kočovných národů.

Říše se rozrostla a zase rozpadla, ale Saihanba pokračovala v okouzlení. Krajina zkomponována převážně nekonečnými lesy a travnatými porosty s průzračnými jezery zbyla spjata s čínskými panovníky, zejména v 17. století. Osudem císaře Kangxi (1654 – 1722), nejdéle vládnoucí panovník poslední čínské dynastie Qing (1644 – 1911), se stalo právě toto překrásné místo, ve kterém lovil. Historické záznamy naznačují, že nastavil osobní rekord, když zabil 318 králíků během jediného dne.

Dynastie Qing začala upadat v 19. století. Kolem roku 1860 tehdejší vládce s žádnými finančními prostředky, ani se zájmem udržovat výstřední lovecké akce, otevřel krajinu veřejnosti.

Farmáři a pastevci tak osídlili oblast a během několika dekád lesy popadaly, lesy i travnaté plochy zmizely a celá krása Saihanby zanikla, což byl začátek přírodní odvety.

Saihanba do roku 1950 přestala být krásnou krajinou severně od Pekingu a místo toho se stala místem, kterým prochází vítr a písek z Innérsko-mongolské pouště až do hlavního města. Podle nejhorších předpovědí bude Peking zasypán pískem do několika desítek let.

Úkolem Yin bylo tento proces zastavit. Nebyla na to sama: 127 absolventů, zejména z oboru lesnictví, dorazilo ze dvou technických škol a připojilo se k již 242 lidem, kteří tam už byli.

Do roku 1962 byla okolní oblast brána za národní lesní park. Poté se spočítalo, že průměrný věk z 369 místních obyvatel byl 24 let. Dnes již více než polovina z nich není na živu následkem drsných přírodních podmínek a částečně kvůli těžkým pracovním podmínkám, jež byly vyžadovány pro vysázení lesa. Jejich průměrná délka života byla 55 let.

Průlom

V raných šedesátých letech ohrožovala nízká životnost zasazených stromů existenci nového lesa, ale věci se na jaře roku 1964 zlepšily.

„Chtěli jsme udělat ještě jeden poslední pokus," řekl 81letý Zhang Xing, který v Saihanbě strávil téměř celý svůj život. Stál na okraji jedné saihanbské oblasti na severozápadě lesa z jehličnatých stromů, které jsou nyní vysoké asi 20 metrů. Všechny tyto stromy v oblasti, které pokrývají 34 hektarů, byly vysázeny toho průlomového jara.

„Dvě stě lidí bylo kontinuálně v horách po 40 dní, připravovali zemi na zasazení rostlin, což zabralo jenom dva dny," řekl Zhang. „Stromy byly vysázeny pomocí speciálních přístrojů, které byly dovezeny ze Sovětského svazu. Řev toho přístroje mixoval hluk větru a vysušenou zemi oral otevřeným přístrojem, který zametal vítr. Celé území bylo jako bitevní pole," pokračoval.

Žádné bitevní pole není bez ztrát.

„Byla polovina dubna, ale hluboko v horách byla zima stále drsná a bojovala s jejich opevněním. Oblékli jsme si všechno, co bylo dostupné, od bavlněných kabátů až po plstěné zábaly na nohy. Led byl na každém kusu našeho oblečení. Pokaždé, co jsme se pohnuli, to vydalo těžký zvuk, takže se naše oblečení proměnilo v brnění, pod kterým jsme se potili. Mnoho z nás včetně mě si z toho odneslo těžký revmatismus," řekl Zhang.

Když přišel červenec, pracovníci byli přešťastní. Našli totiž jemné zelené výhonky. Ten rok byla úspěšnost kolem 90 procent.

45letý Chen Zhiqing, který přijel do Saihanby v roce 1994, je zástupcem ředitele lesního managementu. „V roce 1962 a 1963 neuspěli, protože zasazené stromy byly dovezeny z jiných částí Číny, zejména z chladné severovýchodní části. Klima na Saihanbě je opravdu extrémní a téměř každý slabý jedinec by neměl šanci přežít. Navíc daleká přeprava rovněž byla výsledkem zničených sazenic kvůli těžké ztrátě vody nebo ztrátě tepla zachyceného uvnitř krabic," řekl. „Ty sazenice v roce 1964 byly všechny místní a měly pevné stonky a robustní kořeny."

„Metoda kultivace byla rovněž změněna. Předtím s vědomím silného větru a úmorného letního slunce se sazenice dávaly do stínu. Ale žádná ochrana květin zde nemohla být očekávána. Nakonec přišli s tím, co nyní nazýváme „lehkou kultivací sázení", mladé rostliny vyrostly s velkou péčí, protože stále vystaveny dalším elementům.," dodal.

Devastace

Navzdory počátečnímu průlomu byl proces později stejně několikrát zastaven. Pracovníci byli doslova zničeni, když mrazivá poleva udeřila v říjnu 1977 a zničila 38 tisíc hektarů lesa během jediné noci.

Yin si ten obrázek pamatuje velmi živě!

„V ten moment ledový déšť padal na větve stromů, které byly v rychlosti pokryty průhledným ledovým kabátem. Nejvyšší stromy musely snést váhu přes 250 kilogramů. Celá ta noc byla přerušována praskajícím zvukem větví, které dopadaly na zem," popisovala.

Po této katastrofě přišlo v 80. letech období sucha a během 90. let a na přelomu milénia bylo území zamořeno hmyzem. Navíc na jaře 2013 se zde rozmnožily ve velkém počtu krysy.

Tým napříč nezdarům pokračoval ve vysazování stromů. Do konce roku 1982 prošlo kultivací odhadem 63 tisíc hektarů. K dnešku to vzrostlo na 68 tisíc hektarů.

„Téměř žádná rovná půda nezbyla. Posledních pět let se snažíme zasadit stromy na kamenných svazích, kde je vrchní vrstva půdy tenká méně než 15 cm," řekl třiatřicetiletý Fan Dongdong, který přijel do Saihanby v roce 2007, jakmile skončil zemědělskou fakultu na univerzitě v provincii Hebei.

„Vybrali jsme skotskou borovici, která je schopná se přizpůsobit mrazům a suchému klimatu. Bylo prokázáno, že její rozšiřující se kořeny dosahují velké hloubky i mezi kameny. Ale ještě předtím musíme sehnat vzorky a vykopat díru do hloubky asi 40 centimetrů a průřez zhruba 70 na 70 cm," pokračoval Fan.

Proces je mnohem těžší, než to zní. Kameny jsou tak veliké, že s nimi pohnuly jen zemní stroje. Když ty stroje narazily na kameny, tak jiskry i bílý kouř mohly být vidět z úpatí hor.

„Prostor je vyplněn černou zeminou, kterou odebíráme z jiné části lesa. Ta zemina je vzácná – v mnoha částech Saihanby vyhrabeme bílý písek pod tenkou vrstvou zeminy – který ruku v ruce vložíme a opatrně vylijeme do díry. Nechceme ztratit ani gram," říká Fan.

„Horský sráz je příliš šikmý pro takovýto druh strojů pro vysazování stromů, který se používal v roce 1964. Všechno musí být uděláno ručně," doplňuje.

Podle Fana ruční sázení stromků celkově činí asi 90 % lesa.

„Když jsem poprvé dorazil, nikdo si vážně nemyslel, že bych zůstal, ale dokázal jsem, že se mýlili. Místní podmínky jsou stokrát lepší, než byly před 50 lety, ale pořád se to může zlepšovat. Zima je stále odpudivá, stejně jako ta osamělost," sdělil Fan.

Fan žije se svou mladou ženou v lese. Svatbu měli minulý rok a nyní je jeho žena v sedmém měsíci těhotenství.

Rodinné záležitosti

Jejich příběh je známý, protože Yin i její manžel Yang Maolin se potkali v Saihanbě a vzali se před 42 lety. Mají dvě dcery a syna, všichni pracují v lese. Jeden z jejich vnuků se také připojil, a to, když v roce 2012 dokončil studia na stejné škole jako jeho babička.

„Oba dva jsme přišli v roce 1962," řekla Yin při pohledu na svého 75letého manžela, který seděl vedle ní.

„Když se ohlédnu, vysázeli jsme přes 2000 jehličnatých stromů na každou polovinu hektaru. V těch uplynulých letech jsme prořídli o ty, kteří nebyli tak silní, nebo neměli pevné zdraví. Nyní máme 450 stromů na každém hektaru, což poskytuje dostatek prostoru pro každý strom, jenž bojoval s pohostinností Saihanby, aby se stal její vlastní památkou," pokračovala Yin.

Na jednom konci jehličnatého lesa stojí bílá busta se jménem a datem. Na podstavci je vyryto: Wang Shanghai, duben 1921 – prosinec 1989.

„V roce 1964 byl naším kapitánem, velký strýc, který si nikdy nestěžoval a který věřil v to, co děláme. To vše přenesl i na nás. Zemřel na krvácení do mozku a je tady zpopelněný," vysvětlila Yin.

„Mnoho našich kamarádů je už v současnosti pryč, včetně těch, kteří jsou v mém věku. Hluboce na ně vzpomínám a mám je v srdci. Oplakávám je každý den. Ale naštěstí můj manžel je stále tady a slíbil mi, že vydrží. Když jsme v roce 1965 vzali, slíbil mi, že mě jeden den vezme na procházku do lesa. Dosud to neudělal," uzavírá s úsměvem Yin svůj příběh.