Devět dnů života si nepamatuje. Odepisovali ji, už nevěřili, že se po vážné nehodě ještě vrátí. A teď česká biatlonistka Veronika Zvařičová bojuje o účast na olympijských hrách v Pchjongčchangu.
Stačí se jen na chvíli zaposlouchat do jejího hlasu. Je prosycen pozitivním myšlením ženy, se kterou se život nemazlil. „Jo, najednou mi přijde, že nic není problém," vykládá. „Těším se i na každý trénink, že se při něm zase utahám až úplně do kómatu."
Biatlonistka Veronika Zvařičová vybojovala v sobotu v norském Sjusjönu čtvrté místo ve druholigovém IBU Cupu a podtrhla jím svůj příběh velkého návratu.
„Vidím, že to jde správným směrem, že to ve mně zase je," nadšeně líčí. Se startovním číslem 9 na hrudi si prožila za cílem sprintu dlouhé minuty čekání na konečné pořadí. „Poslouchala jsem hlasatele a byla napnutá jak kšandy. A i když jsem pak měla jít s holkama na pódium pro šest nejlepších, pořád jsem tomu nevěřila a říkala si: Ty jo, to je nějaký divný."
Doma v jabloneckém bytě má na zdi pověšenou motivaci: zarámovaný žlutý dres, dárek od kamarádky Gabriely Koukalové.
Kdysi, v nejtěžších dnech, ji Koukalová navštěvovala i v nemocnici. Teď jí po telefonu hned gratulovala. „Gábina byla ze mě tak šťastná, je úplné zlatíčko," vypráví Zvařičová. „Sama teď vidí, že to s tělem není někdy sranda. Přála bych i jí, aby byla zase i ze sebe šťastná. Ale on je ten sport bohužel na tělo strašná sviňa. Vidím to i na sobě, jsem už taky dost zhuntovaná."
Zvlášť když ji samotnou bolel sport v posledních letech mnohem víc než většinu soupeřek.
Mozek si to nechtěl pamatovat
Toho květnového dne roku 2013 si v Jablonci na okruhu pro kolečkové lyže naordinovala trénink navíc. Nemusela už na něj chodit, jenže chtěla. Při rychlém sjezdu vjela do klopené zatáčky, překřížené lesní cestou. A na křižovatce ji přehlédl řidič, který právě vezl autem své děti na cyklistické závody.
Tak to aspoň vyprávějí kolegyně, které srážku viděly. Zvařičová má dodnes v hlavě temno. „Mozek nechtěl, abych si ten zážitek pamatovala, tak ho vymazal," soudí.
Z paměti jí tudíž zmizel nejen celý osudný den, ale též následujících devět. Až desátého dne se jí v Krajské nemocnici v Liberci začala paměť pozvolna vracet.
Lékařská zpráva byla tehdy předlouhá a zlověstná: rozbitá hlava, otřes mozku i srdce, zlomený nadočnicový oblouk, vykloubené rameno, tříštivá zlomenina lopatky, nadvakrát zlomená klíční kost, zlomená lýtková kost, přetrhané vazy v kotníku a v koleni.
V obličeji měla pět plíšků, v těle dvanáct šroubů a v klíční kosti dva kovy.
Když nyní kritickou křižovatkou při tréninku opět projíždí, už je u ní retardér a značka omezeného vjezdu. „Asi dvakrát mi tam blesklo hlavou: Tady se to stalo, tady tě srazilo auto. Tak jsem se hned napomínala: Co to děláš, Zvařičová, takhle vůbec nesmíš přemýšlet."
Vyřazena z týmu
Až zpětně se dozvěděla, že 24 hodin po srážce se její život ocitl na hraně. „Stáli při mě všichni svatí," vypráví. Když se začínala zotavovat, ortoped Martin Smetana jí v liberecké nemocnici říkal: „Nejdřív jsme se museli postarat o to, abys vůbec přežila. Potom abychom tvé rozbité rameno dali dohromady. A pak o tvoji nohu. Dopadlo to dobře, ale radši moc nedivoč."
Jenže ona se chtěla za každou cenu vrátit, navzdory všem počátečním nezdarům. „Jasně, občas ze mě ve vzteku vypadlo: Nejde mi to, jsem vyřízená, vykašlu se na to. Ale nikdy jsem to vážně nemyslela."
Po nehodě bývala ustrašená, opatrná, bála se být sama. Pomocnou ruku jí podala psycholožka Zdeňka Sládečková, pečující například i o oštěpaře Jana Železného. „Je to fajn ženská. Pořád mi připomínala: Sto procent dělá hlava."
V létě 2015 se Zvařičová vrátila do reprezentačního B-týmu. Před minulou sezonou ji však z něj vyřadili. Příliš často kurýrovala nemoci, trápily ji angíny, pálily oči, kašlala. Pokazila pak testy i kontrolní závody. „Byla jsem zrovna na ibalginu a střílela jak mešuge."
Teprve později se ukázalo, že trpí silnou alergií, lékaři nasadili další léčbu.
Ani potom se nevzdala. „Vyřazení z týmu mě nakoplo," tvrdí. Jenže kde vzít peníze na přípravu? Kdysi, už coby patnáctiletá, se stěhovala od rodiny v Bruntálu až do Jilemnice na sportovní gymnázium a učila se starat sama o sebe. Ale teď si najednou všechno musela platit sama.
Pomohly Nadace Preciosa a projekt Sportstarter - Zpátky mezi elitu. Formou crowdfundingu jí neznámí lidé poslali na přípravu 110 tisíc korun, ozvali se další sponzoři. „Ti všichni byli úžasní!"
Dnes jí ti samí lidé posílají gratulace k výkonu v Sjusjönu. V létě si vybojovala návrat do reprezentace, usilovala dokonce o místo v A-týmu. „Trénovala jak šílenec," říká Koukalová.
„Lidsky jsem asi vyzrála, také díky té nehodě," povídá Zvařičová a prozradí: „Řekla jsem si: Dám do toho všechno, bude to má poslední sezona. Teď si všude připomínám: Je to naposled. Tím víc si to užívám."
Na hry a pak se rozloučit
Plán má jasně postavený. Probojovat se do týmu pro olympiádu v Pchjongčchangu, po ní se rozloučit s biatlonem, postavit s přítelem dům, mít děti, stát se masérkou a fyzioterapeutkou.
„Furt jedu naplno, až na olympiádu. Nechtěla bych se rozhodně někam drát z nějakého 30. místa v IBU Cupu. Ale trenéři mi teď řekli: Hlavně nepolevuj, nic nevymýšlej, jeď si dál to svoje, příprava byla dobrá."
Jistě, je realistkou, olympijský sen se naplnit nemusí. „Nerozsypala bych se kvůli tomu," ujišťuje. „Vím, že jsem víc udělat nemohla."
Trenér Zdeněk Vítek ji od ukončení kariéry odrazuje a připomíná: „Nikdy neříkej nikdy." Jenže nejspíš ani on ji nepřesvědčí.
„Vždyť mi bude třicet. Já nechci mít děcko až ve čtyřiceti, to není vůbec žádná prča," reaguje Veronika Zvařičová.
Start v Pchjongčchangu by byl pohádkovým happy endem.
Ale tím je vlastně už i skutečnost, že je znovu ve hře o hry.
