Stalo se skutečností, že za pozoruhodnými počiny operního divadla je třeba se vydat mimo Prahu, do početné sítě domácích operních divadel. O minulém víkendu uvedla své nejnovější premiéry Národní divadla v Brně a Ostravě.
Janáčkova opera přišla dočasně kvůli rekonstrukci o svou budovu a útočiště našla na brněnském výstavišti. Pavilón P je rozlohou největší výstavní halou ve střední Evropě a pro režiséra a šéfa brněnské opery Jiřího Heřmana představoval skutečnou výzvu. Jeho inscenace Gounodova Fausta a Markéty ale přesvědčivě dokazuje, že Heřman si s velkým prostorem dokonale ví rady.
Na obrovské ploše vytvořil střídmými prostředky poutavou hru o limitech svobodné volby lidského osudu. Se scénografem Pavlem Svobodou kreslí světlem a projekcí na podlaze obrovitý magický kruh, kolem něhož krouží postavy, prostupují jej a jsou k němu přitahovány jako můry ke světlu. Rozehrát složitou hru, do níž jsou vpleteny osudy protagonistů i sbor, znamenalo jistě pečlivou přípravu i náročný proces zkoušení, ovšem výsledkem je emotivně i výtvarně nesmírně působivá inscenace s logickými vztahy a situacemi, jež je plně ve službách Gounodovy romantické hudby.
V nastudování šéfdirigenta Marka Ivanoviče vyniknou i výkony sólistů, především Markétky v podání Pavly Vykopalové. Brněnská opera má pro hlavní role dvojí až trojí alternaci, takže stojí za to se na inscenaci vydat i vícekrát. Faust a Markéta se po předvánoční sérii vrátí na výstaviště v květnu příštího roku.
Operní soubor Národního divadla moravskoslezského v Ostravě staví na originální dramaturgii. Jeho posledním objevem je česká premiéra Ifigenie v Aulidě francouzského reformátora opery Christopha Willibalda Glucka v úpravě dalšího velkého reformátora Richarda Wagnera. To je ovšem lahůdka spíše pro odborníky, kteří ocení posun klasicistní opery do prokomponovaného tvaru a zvuku velkého wagnerovského orchestru.
Běžného diváka bude spíše zajímat posun antické tragédie do současných válečných kulis, které polský režisér Michal Znaniecki pojal až příliš naturalisticky, včetně kašírovaných tělesných torz, krví zacákaných stěn a realistického vyhrávání situací, bohužel přečasto za pomoci operáckých šarží. Výsledek není nijak zvlášť přesvědčivý a místy se zvrhává až v nechtěnou parodii.
Ostravská Ifigenie tak zůstala spíše pozoruhodným dramaturgickým experimentem než skutečně emotivně působivým hudebním divadlem.
