Rozjezd dospělého života se čtyřiadvacetileté Natalii z Prahy příliš nevyvedl. Když byla malá, skončila nejprve v dětském domově a poté jako „útěkářka" i v diagnostickém ústavu. A ten se po dovršení osmnácti let rozhodla opustit.
„Mohla jsem tam zůstat, než dostuduji, ale kvůli špatným vztahům s dalšíma holkama jsem se rozhodla odejít dřív," říká. Jak sama vykládá, zabalili jí věci do pytlů a vypustili ji do světa.
Její úspory přitom nebyly příliš velké. Od státu mohla dostat do začátku až 25 tisíc korun, ale protože tato částka není nároková, nedostala podle svých slov nic.
Odjela tedy za mámou, ale ta se o ni odmítla postarat. A protože nedisponovala penězi, skončila Natalia na pár let na ulici. Z té už se naštěstí dostala. Není ale jediná, komu po opuštění ústavní péče kvůli chybějící péči rodiny a malým úsporám hrozí pobyt mezi bezdomovci. Stát se to nyní chystá změnit.
Povinný příspěvek
Podle plánů několika ministerstev by už neměli mladí lidé z dětského domova odcházet úplně bez peněz. Konkrétně se jedná o výše zmíněných 25 tisíc, které sice nyní mohou dostat, ale také nemusejí. „Částka není pevně stanovená, je to ponecháno na rozhodnutí ředitele. Takže děti, které odcházejí, nemají právní jistotu," uvedla náměstkyně ministryně práce Jana Hanzlíková na nedávném zasedání sociálního výboru Poslanecké sněmovny.
O plánech, jak těmto mladým lidem usnadnit start, podle ní jedná kolegium složené ze zástupců různých ministerstev. Mimo jiné zvažuje i to, že by tito mladí, kteří se chtějí postavit na vlastní nohy, ale stále studují, dostávali finanční zajištění ještě nějaký čas po odchodu. Ale jak náměstkyně upozornila, jedná se v obou případech zatím o plány, které bude potřeba ještě projednat podrobněji.
Velké ročníky
„Určitě to bude přínosem. Představte si, že odcházíte z dětského domova a paní ředitelka na základě vašich vztahů rozhodne o tom, že dostanete třeba jen tisícovku," vítá záměry Andrea Šafařík Fridmanská ze spolku Vteřina poté. Ten sdružuje lidi, kteří v ústavní péči vyrostli. Ne vždy jsou ale nízké sumy, jež vyplácejí ředitelé, způsobené jejich libovůlí. Hodně prý záleží na tom, kolik má dětský domov peněz a jak velký je ročník, jenž jej opouští.
„Není to ale jen o penězích. Musí to jít ruku v ruce i s další pomocí," míní. Tam prý systém selhává, protože v některých regionech není pro tyto „děti" dostatek startovacích bytů ani organizací, jež by je naučily zacházet s penězi.
