Ryba, ze které se dělá originální delikatesa, je siniperca chuatsi, čínský druh okouna. Pokud budete mít možnost ji ochutnat, anglicky se jí často říká mandarin fish či Chinese perch (tedy čínský okoun), čínsky je to guiyu; vysl. kuej-jü.) Sladkokyselý okoun je hodně volný překlad pokrmu, kterému se čínsky říká songshu guiyu (sung-šu kuej-jü), tedy „veverčí okoun" či spíš „okoun jako veverka". Pokud vás netáhne jíst živočichy, které by v naší domovině nejspíš nikdo dobrovolně nejedl, nebo by se k tomu přinejmenším nepřiznal, nemusíte se bát. Okoun songshu guiyu nemá s veverkami nic společného, jen je nařezaný tak, že jako veverka vypadá. Díky omáčce je červený a jeho kůže se jakoby třepí. Čechům by snad mohl připomínat zrzavého ježka.

Okoun songshu guiyu je známé jídlo z města Suzhou (Su-čou) proslulé v Číně i za jejími hranicemi. Odpovídá čínským požadavkům na dobré jídlo, protože má přitažlivou barvu, hezky voní a chutná a má zajímavý tvar. Ještě zajímavější však je, že má i charakteristický zvuk. Jakmile je pokrm hotový, okoun, který jakoby z oka vypadl veverce, se podává na stůl a ponořený v horké šťávě, ve které se se sójovou omáčkou vařil, praská a prská, jakoby to byla naštvaná veverka.

Suzhou je známé nejen svými starobylými zahradami, ale jsou zde také tradiční věhlasná jídla. Okoun songshu guiyu z restaurace Songhelou (Sung-che-lou) je jedna z nich. Sláva okouna z této restaurace začíná u virválu, který tu ztropil císař Qianlong (Čchien-lung, významný císař 18. století).

Když se císař Qianlong vydal na obhlídku do oblastí na jih od řeky Jang-c'-ťiang, inkognito v přestrojení se vydal do Suzhou. Byl zrovna prosluněný březen, květy pučely a z větví rašily jasně zelené lístky. Jaro bylo patrné všemi smysly a všude byli lidé, kteří vyrazili za město vychutnat si jaro v rozpuku. Ve městě i vně se linuly proudy lidí, co si vyrazili ven. Císař Qianlong se procházel spolu s ostatními a kochal se výhledy na jarní krajinu tak dlouho, až mu nakonec vyhládlo a unavil se. U cesty uviděl hostinec Songhelou a jal se do něj vkráčet. Matka majitele měla zrovna kulaté narozeniny, na které jí uspořádal hostinu, takže všude panoval bujarý ruch. Qianlong seděl již drahnou chvíli, než k němu zamířila obsluha. Číšník nepřehlédl jeho plstěné, zabahněné boty a prosté oblečení a pomyslel si, že to bude nějaký venkovan, takže se jen nedbale zeptal: „Pán si bude přát?" Qianlong mu ledabyle odpověděl: „Dones něco dobrého." Číšník si pomyslel cosi o trhanovi, který by také nemusel mít na zaplacení „něčeho dobrého" a s touto úvahou na paměti mu vybral to nejlacinější a posléze donesl to nejprašivější jídlo, co měli.

Když císař uviděl polévku nachucenou jen tak, aby se nedalo říct, že je to prostě jenom voda, nemastnou a neslanou, zeptal se: „Cožpak ve vašem vznešeném krámu nemáte nic lepšího, než tohle?" Číšník mu na to podrážděně odsekl: „Nemáme." Qianlong však zrovna zahlédl, jak jiný číšník nese podnos s krásným, voňavým okounem songshu guiyu. Ukázal na rybu a řekl číšníkovi, ať mu donesou tohle. Číšník k němu povýšeně prohodil: „A máš vůbec na to dát si okouna songshu guiyu?" Když to Qianlong uslyšel, rozezlil se a chlístnul číšníkovi polévku do obličeje.

Jakmile se po hostinci rozlehl zvuk šplíchnutí, vstoupil do něho běžně oblečený starý pán. Vybídl Qianlonga, aby se posadil a pošeptal mu několik vět. Zvuky přitáhly pozornost majitele hostince. Spěšně přišel ke stolu a začal se omlouvat, když v tom onen běžně oblečený starý pán odkudsi vytáhl dva stříbrné odlitky a řekl hostinskému, aby si pospíšil a donesl pořádné jídlo a pití. Ačkoli jsou oblečeni obyčejně, něco v jejich vzezření a chování je vznešené a mimořádné, platí také štědře; bude lepší je nepodceňovat, pomyslel si vrchní. Nechal jim přinést okouna songshu guiyu, který byl původně pro jeho matku a spoustu dalších pochoutek původně určených na hostinu, až jimi pokryl celý stůl. Celou dobu Qianlonga obletoval. Qianlonga okoun nadchnul. Jasně červená barva, maso se na jazyku rozpadalo, jemné a lahodné, navíc trochu sladkokyselé. Takové nejedl ani u něho v císařském paláci, pomyslel si a nemohl si ho vynachválit.

Zrovna tehdy se o tom všem, kdo ví odkud, doslechl prefekt. Vyjel tedy s posádkou a tiše zdvořile čekal u vchodu do hostince, aby císaře doprovodil do místního vládního paláce. Když se lidé v hostinci dozvěděli, že je to císař Qianlong, dostali strach. Qianlong se však dobře najedl a všechen vztek ho přešel. Když odcházel, vyptal se hostinského na recept na okouna a dal mu několik stříbrných odlitků. Hostinský měl nesmírnou radost a o návštěvě svého hosta si na hostinec vyvěsil desku. Když poté císař Qianlong zavítal do těchto končin podruhé a potřetí, nikdy neopomněl zajít do hostince Songhelou a dát si zde okouna songshu guiyu. Tak se ze zdejšího okouna stal tradiční pokrm, který se dochoval dodnes.