Toho roku se císař Čchien-lung rozhodl, že se vydá na jednu ze svých výprav. Aby ho nikdo nepoznal, přestrojil se za potulného obchodníka a vydal se do prefektury Ťin-chua. Tato oblast se nachází v jižní Číně, daleko od dvora dynastie Čching v Pekingu. Prefektura Ťin-chua (Jinhua) se nachází v dnešní provincii Zhejiang (Če-ťiang), shodou okolostí nedaleko okresu Qingtian – Čching-tchien – odkud pochází většina Číňanů žijících v Čechách. Když byl císař v přestrojení se svou družinou na severu prefektury Ťin-chua, přepadli je lupiči. Císařova družina se kamsi rozprchla a vyděšený císař se ocitl sám na horské cestě. Rozeběhl se o holý život a jak běžel horskými stezkami, ztratil se.

V horách byli lupiči a na křivolakých hřebenech hor se zase nedokázala očekávat pomoc družiníků a posil. Čím víc o tom Čchien-lung přemítal, tím větší dostával strach. Bezradný najednou z houští uslyšel zvuk otevíraných dveří. Když se pozorněji podíval, zahlédl mezi keři domek z rákosu, před kterým paní domu zrovna chystala dříví na podpal. Čchien-lung se přihnal a začal ženě vysvětlovat: „Madam, projížděl jsem se svým krámem vaším ctěným krajem, jenže v lese nás přepadli lupiči, při útěku jsem se dostal sem a zůstal jsem sám. Prosím vás o laskavost."

　Venkovanka si císaře přeměřila očima. Skutečně vypadal jako obchodník. Váhavě řekla: „Pokud je to tak, tak jestli se neštítíte, že tu máme špínu, pojďte dál." Čchien-lung vstoupil a vytřeštěně, šokovaně stál v chatce. Udělalo se mu zima, dostal hlad a začal se nekontrolovatelně třást. Paní domu z něho byla rozrušená. Říkala si, že je to pán s dobrými mravy, který nejspíš právě poprvé v životě zažil útrapy. Není divu, že je vystrašený. Když už jsem ho přivedla domů, musím se k němu chovat jako k hostovi, říkala si. Připravím mu něco na zub a čaj, to mu uleví od šoku. Řekla mu, ať se posadí a dala na pec vařit vodu. Když se voda začala vařit, vzala trochu pichlavého listí z keřů, které rostly na okolních horách, rozemnula je v dlaních, dala je do misky a přelila je naběračkou vařící vody. Misku s čajem pak v obou rukách podala císaři Čchien-lungovi. „Ctěný hoste, jsme v pustých horách a o tomhle se ani nedá říct, že by to byl čaj. Přijměte prosím misku tohoto skromného nápoje."

　 Císař Čchien-lung několikrát upil, zahřál se a přestal se třást. Pořádně se podíval do misky a z jasně zeleného nálevu mu nos oblažila svěží vůně. Pak čaj důkladně ochutnal a pochvalně pronesl: „Madam, prošel jsem země na jihu i na severu a okusil jsem bezpočet čajů podnebesí, měl jsem dokonce čaj hora Emei z mlh a mraků a Západní jezero před deštěm, ale nemohou se rovnat tomu, co jste mi dala v této misce. To je tak lahodný čaj!" Ženu to rozesmálo, vždyť tyto keříky rostou po celých horách a vůbec nejsou vzácné, a najednou přijdou hosti a prohlašují, že je lepší než nálev ze Západního jezera před deštěm.

Čaj tedy u hosta prošel, ale co s něčím k snědku? Říkala si, co by návštěvníkovi mohla dát, až ji z přemýšlení vytrhlo zakvokání kvočny, která tak paní domu připomněla, že v líhni má dalších osm vajec, která se slepice snaží vysedět. Žena si dřepla a začala vejce vybírat a dávat je do hrnce.

Když byly hotové a horké, venkovanka jimi naplnila misku, postavila ji před císaře a vybídla ho, ať ochutná. Čchien-lung byl už strašlivě hladový a když viděl horká vejce, nebyl vůbec potěšen. Vzal misku a jal se oloupat vejce. Koho by napadlo, že je co z vejce sloupne několik kusů skořápky, vykoukne z něj chlupaté kuřátko. Čchien-lung měl však takový hlad, že ho nezajímalo, jestli je to kuře nebo kachnička. Ptáčka vyndal ze skořápky, nacpal si ho do pusy a zhltl ho s drobným peřím i kostičkami. Jedl jedno za druhým a s každým soustem mu chutnalo víc a víc, až dočista zapomněl na nesnáze, které ho toho dne potkaly. Říkal si, jaké je to zvláštní vejce. Nejen, že je chlupaté, ale také má kosti, ale přitom je tak lahodné. Vskutku nevídané! Něco takového by mu v paláci neudělali, kdyby nevyjel na inspekci na jih, nic podobného by nikdy neochutnal. Rozhodl se, že se vyptá, co je to za vejce. Otřel si pusu a s úsměvem se zeptal: „Madam, jsou naprosto vynikající, jak se dělají?"

Když venkovanka viděla, jak Čchien-lung vyndává ze skořápek jedno kuřátko za druhým, zastyděla se za to, čím hosta nakrmila. Když si však všimla, s jakým gustem si návštěvník pochutnává, zase se uklidnila a měla radost. Čchien-lung se z ničeho nic zeptal na to, co jsou ta vejce zač. Venkovanka se nejprve neměla k odpovědi, ale nakonec jí nezbylo nic jiného, a tak pravdivě pověděla, že to jsou již skoro vyseděná kuřátka. Když to Čchien-lung uslyšel, rozesmál se a pověděl: „Tak to se má, madam, takhle. Tato vejce pochází z těla jejich rodičky, ta na nich poté seděla, takže od ní převzali energii rodičky. To je velmi významné a dělá to z nich něco jako malý poklad. Podle mě by se jim mělo říkat fénixí vejce, tak budou mít jméno, které by bylo hodné takovýchto vajec." Venkovanka se zasmála a řekla: „Když jim ctěný host chce říkat fénixí vejce, říkejme jim fénixí vejce."

Taková vejce jsou skutečně jemná a lahodná, takže když paní domu začala povídat lidem z Ťin-chua o této neobvyklé pochoutce, o nevylíhlých kuřatech, postupně se ujal zvyk tato vejce jíst. Když lidé jedí kuřátka ve vejcích, přijdou jim rozkošná, jakoby to byli maličtí fénixové, kteří se ještě nevylíhli ze svého světa ve skořápce. Tak se těmto „chlupatým vejcím" začalo říkat fénixí vejce.