Před šestasedmdesáti lety byla nejtěžší doba čínského boje proti japonským fašistům. V té době postupně přišlo do Číny více než třicet zahraničních lékařů, kteří sestavili Mezinárodní tým lékařské pomoci pro Čínu. V zájmu vítězství nad japonským fašismem ve světové válce proti fašismu společně s Číňany v průběhu více než šesti let prožívali radost i hořkost, a svým mládím i životem zachytili ideál, že celý svět je jedna rodina.

Čas plyne jako voda, lékaři Mezinárodního týmu lékařské pomoci pro Čínu postupně odešli. Abychom zapsali historii a vzpomenuli na předky, našli jsme potomstvo historických svědků. Díky nim, historickým dokumentům a odborníkům jsme společně vynaložili úsilí, abychom vzpomenuli na roky plné nadšení, kdy panovaly ideály a láska.

Většina lékařů Mezinárodního týmu lékařské pomoci pro Čínu byli z Česka, Maďarska, Rakouska, Rumunska, Polska a Bulharska. Byl mezi nimi i Bai Lefu (Paj Le-fu) z Německa. Byl první zahraniční lékař tohoto týmu v Číně a z Číny odešel poslední. Dnes již Bai Lefu nežije, proto jsme se o něm několik málo příběhů dozvěděli od lidí, kteří ho znají dobře, například od amerických Číňanů pana Zou Ningyuana (Cou Ning-jüan) a jeho manželky Ni Huiru (Ni Chuej-žu). Hluboko prostudovali tuto historii a dobře doktora Bai Lefu znají.

Zou Ningyuan řekl:

„Navštívil jsem ho celkem pětkrát a se svou manželkou Ni Huiru jsem ho navštívil čtyřikrát. Pomohl Číně hodně, podle mě mu toho Číňané mnoho dluží, a proto ho navštěvuji, když mám volno."

Bai Lefu se dříve jmenoval Rolf Becker, narodil se 12. prosince roku 1906 v německém Eberswalde. Když pracoval v Číně, přejmenoval se na Bai Lefu. Mladý Bai Lefu byl svědkem toho, že mnoho židovských dětí, které byly stejné jako jeho bratři, bylo v Německu různě diskriminováno a dostávalo se jim různých nespravedlností. Pocítil k tomu velký odpor. Poté, co vyrostl, studoval v Hamburgu lékařství a po vypuknutí čínské války proti japonské agresi Bai Lefu opustil dne 20. května roku 1939 britský Liverpool a Evropu a po skoro dvou měsících náročné cesty konečně dorazil do průsmyku Tuyunguan (Tchu-jün-kuan, kuan znamená průsmyk) v jihočínském městě Guiyang (Kuej-jang), kde byla rezidence generální ochranné skupiny Čínského červeného kříže. Jako jak popsal ve svých pamětech Povstaň! Baiův rakouský kolega Walter Freudmann, který také pracoval v Mezinárodním týmu lékařské pomoci pro Čínu, když byl Bai Lefu v Číně, „nechtěl plné kapsy peněz národa, který krvácí ve válce, ale přál si, aby Číňanům v tomto těžkém čase pomohl jako lékař ve válce."

Pokud jde o životní podmínky v tehdejší Číně, Walter Freudmann ve své knize napsal: „Postel byla rám z dvou tlustých prken hrubého dřeva, nebyla tam žádná matrace nebo přikrývka. Cítili jsem páteř jako tvrdý dřevěný hřeben. Okna byla z papíru, na krátké dřevěné lavici z hrubého dřeva mohli sedět dva lidé, to byl náš veškerý pohodlný nábytek."

Mezinárodní tým lékařské pomoci pro Čínu pracoval nejen kolem průsmyku Tuyunguan, ale postavil prozatímní léčebnou stanici v místech bitev a kde byla potřeba. Za těch osm let byl Bai Lefu v mnoha čínských provinciích a městech včetně provincie Guizhou (Kuej-čou), Hunan (Chu-nan), Hubei (Chu-pej), Henan (Che-nan), Jiangxi (Ťiang-si), Yunnan (Jün-nan) a dalších. Ni Huiru o tom informovala následovně:

„Líbilo se mu, že pracoval v prozatímní lékařské skupině v místech bitvy. Obzvlášť mluvil o místě Chuxiong (Čchu-siung) v jihočínské provincii Yunnan. Jeho lékařská skupina byla založena v chrámu, bylo zde více než dvacet velkých soch Buddhy. Vynesli sochy ven, poté na volné místo položili dvě lavice a na lavice položili dřevěnou desku, do které udělali díru. To bylo lůžko, na kterém leželi zranění vojáci."

V okresu Xiushui (Siou-šuej) v provincii Jiangxi bylo zraněno více než dvě stě vojáků, 95 procent z nich mělo svrab, úplavici a chřipku. Bai Lefu každý den musel dělat pět nebo šest chirurgických zákroků, ale chyběl zde penicilín, chinin a další pomocná antibiotika. Obtíže a zaneprázdněnost podnítili bojovného ducha. Ve svých pamětech napsal: „Já jsem lékař a nejspokojenější a nejkrásnější zážitky jsou, když sedím na židli u umírajícího pacienta a mohu ho zachránit. Když lék pomalu vstupuje do žíly pacienta a já vidím, jak se bledá tvář pacienta začíná měnit, červená se a znovu se probouzí k životu."

Ni Huiru uvedla, že co bylo v průsmyku Tuyunguan pro doktora Bai Lefu nervy drásající, byly vši na tělech vojáků. Kdyby nebyly vši zavčasu zničeny, šířil by se mezi vojáky skvrnitý tyfus. Aby zničil vši, Bai Lefu využíval místních materiálů a vytvořil své vlastní dezinfekční nástroje. Podle paní Ni Huiru:

„Nebyla v jeho týmu žádná veš, naprosto nic. Namaloval do mého sešitu dezinfekční nástroj, který udělal na základě místních podmínek. Byl to dřevěný regál, hranatý, a pod ním byla položena horká voda, vařící, horká voda. Poté položil oblek vojáka na dřevěný regál a zakryl vše, aby oblečení dezinfikoval. V té době lidé neměli dostatek materiálů, proto museli využívat místních materiálů a měli dost představivosti. Měl ohromnou radost a řekl, že v jeho týmu není žádná veš."

Ale právě v této lékařské skupině, kterou vytvořil sám, se Bai Lefu skoro obětoval kvůli vším. Ni Huiru sdělila:

„Měl skvrnitý tyfus, byl infikován vší. Jednou jeho tým navštívil americký kněz a poté, co odešel, Bai Lefu začal chladnout a měl horečku. Podle jeho diagnózy měl skvrnitý tyfus, potom upadl do kómatu. Lidé pro něho našli amerického lékaře, dal mu injekci a dostal ho zpátky mezi živé."

Po vítězství v boji proti japonské agresi se zahraniční lékaři Mezinárodního týmu lékařské pomoci pro Čínu začali postupně vracet do své země, ale Bai Lefu se rozhodl zůstat a byl jmenován šéfem zdravotnického oddělení severní Číny při Generálním povalečném pomocném oddělení OSN. Odpovídal za přepravu potravin a léků do osvobozených oblastí. Bai Lefu v roce 1946 ve městě Yantai (Jen-tchaj) ve východočínské provincii Shandong (Šan-tung) objevil infekční nemoc „Kala-azar". Okamžitě založil malou nemocnici a laboratoř, aby provedl punkci hrudní kosti, jater a sleziny pacienta. Když zjistil příčinu, dal pacientovi speciální americkou injekci. Díky tomu „Kala-azar" postupně zmizela z celé oblasti.

V roce 1947 se Bai Lefu vrátil do Německa a pokračoval ve svém lékařském výzkumu. Jeho dcera nám řekla, že Bai Lefu měl vždy hluboké city pro Čínu, jak lze vidět z všudypřítomného čínského porcelánu, kaligrafií, maleb a knih u něho doma. Jeho fotografie z Číny jsou také dobře uchovány.

„Můj otec často vzpomínal na své dny v Číně. Byla to pro něho nejdůležitější doba v jeho celém životě. Když si vzpomenul na boje čínského lidu proti japonské agresi, byl velmi vzrušený. Vždy měl radost, že se mohl této války zúčastnit."

Pan Zou Ningyuan se domnívá, že tito zahraniční lékaři bez ohledu na vlastní bezpečí, zisky a ztráty zvítězili nad různými obtížemi a nikdy si nestěžovali, když Čína nejvíc potřebovala pomoc, což by si potomstvo mělo pamatovat a uchovat ve svých srdcích.

„Když jsem ho poprvé uviděl, napadlo mě, že mu Číňané mnoho dluží. Přišli do Číny, když byly v Číně tak špatné materiální podmínky, ale zůstali v Číně tak dlouho. Pomáhali Číně tak velice a nic za to nežádali."

Aby se příběhy o Mezinárodním týmu lékařské pomoci pro Čínu víc rozšířily a aby se taková historie trvale otiskla v srdcích Číňanů, manželé Zou Ningyuan a Ni Huiru napsali knihu Když byl svět mladý, která zaznamenala příběhy lékaře Bai Lefu a dalších lékařů Mezinárodního týmu lékařské pomoci pro Čínu. Pan Zou Ningyuan k tomu uvedl:

„Kromě příběhů těchto lékařů si také přeji, aby se lidé, kteří si v budoucnu tyto historické příběhy přečtou, mohli znovu zamyslet o svém životním cíli. Protože tito lidé, dobrovolní vojáci, jsou velmi schopní a mají různé talenty. Absolutně nepřijeli proto, že neměli co dělat, ani to nebyla náhoda, vážně uvažovali o tom, co a proč dělají a po padesáti i šedesáti letech si na to stále jasně pamatují."

Ni Huiru řekla, že lidé od starověku usilovali o naplnění ideálu, že celý svět je jedna rodina. Kdyby byli lidé jako členové jedné rodiny, vzájemně si v neštěstí pomáhali a v obtížích se podporovali, byl by svět hezčí.

„Ideál toho, že celý svět je jedna rodina, Mezinárodní tým lékařské pomoci pro Čínu svým životem beze zbytku naplnil. Tento ideál naplnili činy, nemluvili o tom, nepsalo se o tom ani v knihách, ani v novinách. Takovýto duch se nás dotkl, je to velmi, velmi dojemné."

(Světlana)