Práce učitele v málo rozvinutých oblastech v Číně je všeobecně považována za ušlechtilou a hodnou respektu. O to víc, pokud se někdo rozhodne pro celoživotní práci ve venkovských oblastech v Ujgurské autonomní oblasti Xinjiang (Sin-ťiang) daleko na západě Číny.

Kalamagai, tento hornatý region v pohoří Altaj v Ujgurské autonomní oblasti Xinjiang v severozápadní Číně, je domovem Kazachů. Škola Dingshan (Ting-šan) je jediná základní škola v této odlehlé pastevecké oblasti, vzdálené 80 km od nejbližšího města.

Letos třiačtyřicetiletá Kulishian učí v této škole od svých 18 let, kdy absolvovala na místní pedagogické vysoké škole, tedy už více než 20 let.

„Narodila jsem se v pastevecké rodině a vyrůstala jsem tady na pastvinách. Když se dívám na tyto děti, vidím své vlastní mládí. Myslím, že děti mě potřebují a jsem víc než ochotna jim ukázat, co umím, a doufám, že takto mohu ovlivnit jejich životní volby a tím udělám něco dobrého pro své rodné město. To je důvod, proč jsem se tady usadila."

Kočovný životní styl pastevců vede k tomu, že jejich děti se obvykle učí v malém dočasném táboře s tabulí a rozklíženým stolem.

Kulishian řekla, že její práce byla mnohem obtížnější, když začínala pracovat jako učitelka.

„Tehdy to bylo těžké. Podlaha byla hrbolatá. Většina stolů a oken byla rozbitá. Neměli jsme uhlí, takže během přestávek ve vyučování museli studenti sbírat venku dřevo, abychom mohli rozdělat oheň a zatopit. U jednoho stolu obvykle seděly 3-4 děti."

Bylo běžné, že děti v této odlehlé a zaostalé oblasti přestávaly chodit do školy. Kulishian řekla, že v 90. letech 20. století byla její třída obvykle poloprázdná, protože mnoho studentů muselo pomáhat doma během období stěhování za pastvou. Jen velmi málo z těchto studentů bylo schopno dokončit povinnou devítiletou školní docházku.

Pro Kulishian je jejím hlavním úkolem přesvědčit více dětí, aby zůstaly ve škole.

„Většina dětí žije 40-50 km daleko od školy, takže někdy musím strávit 7-8 hodin na špatných cestách, abych se mohla setkat s rodiči dětí, které přestaly chodit do školy. Když prší nebo sněží, trvá cesta na koni hodiny. Říkám rodičům, že to není správné, že děti musí chodit do školy. Někteří mě poslechnou, ale jiní mou radu odmítají."

V pasteveckém táboře pomáhá Kulishian dětem s domácími úkoly. Po vytrvalém úsilí paní Kulishian a jejích kolegů na vysvětlování důležitosti vzdělání, chodí do školy desítky studentů.

Úsilí na to, aby mohly děti chodit do školy, je jen část její práce. Jako většina venkovských učitelů v Číně, i ona má ve škole mnoho povinností vzhledem k extrémnímu nedostatku personálu.

„Tehdy jsem pracovala přes 30 hodin týdně, to znamená šest vyučovacích hodin denně a v noci jsem opravovala úkoly a také dělala přípravu na další den. 1-2 hodiny jsem také trávila u studentů během jejich večerního studia a odpovídala na jejich dotazy."

Kvůli nízkému platu a obtížnému životu většina učitelů odešla, takže první věc, kterou Kulishian udělala poté, co se stala ředitelkou školy, bylo rozšíření školy, aby se stala atraktivnější jak pro studenty, tak pro zaměstnance. To je v souladu s obecným trendem rozvoje venkovských škol v Číně, aby mohlo více studentů studovat ve větších a vyspělejších internátních školách.

Kulishian také používá mnoho tvůrčích prvků ve výuce. Podporuje výuku v čínštině a jako součást tělesné výchovy se děti učí tradiční lidové tance.

Tanec Alashi uli tobi, který se čínsky nazývá Hei Zou Ma (Chej-cou-ma), je nehmotné kulturní dědictví Kazachů. V roce 2008 přidala Kulishian tento tanec mezi cvičení během přestávky ve škole. Po roce to udělaly téměř všechny základní a střední školy v oblasti Altaje.

„Školské úřady zjistily, že je to tvůrčí venkovní aktivita, která kombinuje tradiční prvky s novou choreografií. Takže teď to dělá každá škola v kraji Altaj. Není to jen nový způsob na podporu tělesného cvičení studentů, ale také tak chráníme a šíříme tradiční kulturu."

Ředitelka Kulishian si udržuje blízké osobní vztahy se studenty, stejně jako dřív, když učila malé třídy.

„Jsem neustále ve škole, abych zjistila, jestli mají dostatek jídla, a v noci kontroluji jejich noclehárnu. Někdy ukážu mladým studentům, jak si ustlat postel. Myslím, že jsem lepší učitelka než máma."

Jako učitelka pracující celá desetiletí v odlehlé pastevecké oblasti, obětovala Kulishian hodně ze svého osobního života. Bydlí sama s manželem a nemá moc času starat se o svou dceru. Naštěstí ji její rodina velmi podporuje.

Manžel ředitelky Kulishian pan Bharti Buick řekl:

"V roce 1990 se Kulishian stala učitelkou a v roce 2003 se stala ředitelkou své školy. Den tráví ve škole a o studenty se stará i v noci. Dělá si velké starosti o bezpečnost dětí."