Kdo bude nástupcem Merkelové?

Poznámka redakce: Josef Joffe je členem Hoover Institution na Stanford University. Působí v redakční radě německého týdeníku Die Zeit. Článek odráží názory autora, a ne nutně názory CGTN.

Křesťanskodemokratická unie (CDU) německé kancléřky Angely Merkelové vládne 71 let staré Spolkové republice celkem 50 let. Až po 16 letech ve funkci odstoupí příští rok na podzim, lze s jistotou předpokládat, že po ní vystoupí další křesťanská demokratka. Kdo to bude?

Během několika příštích týdnů uspořádá CDU 33. kongres strany a vybere si nového vůdce. Ať už to bude kdokoli, bude s největší pravděpodobností jmenován kandidátem CDU na kancléře, až Merkelová odstoupí. Není pochyb o tom, že CDU zvítězí v obecných volbách příštího září, načež se ujme vedení při sestavování příští vlády.

Tři muži, kteří se ucházejí o nejvyšší místo ve straně, nejsou v zahraničí známí. Prvním (v abecedním pořadí) je Armin Laschet, ministr-prezident Severního Porýní-Vestfálsko a dlouholetý stranický pracant, jehož charisma neodpovídá jeho kompetenci.

Další je Friedrich Merz, který před dvěma desetiletími vedl správní výbor CDU v Bundestagu, dokud ho nevyhnala Merkelová, když připravovala svůj vlastní postup na vrchol. Poté, co sklouzl do soukromého sektoru a vydělal hromady peněz, usiluje o návrat.

Třetím uchazečem je Norbert Röttgen, předseda zahraničního výboru Spolkového sněmu. Krátce působil jako ministr životního prostředí pod Merkelovou, dokud tehdy světlovlasého chlapce nevyhodila.

Laschet je nevysloveným favoritem Merkelové, i kdyby jen proto, že další dva mají účty, které mají vyrovnat s „Mutti“ (mámou), jejíž cesta k moci je poseta těly ne dost ocelových soupeřů. Vzhledem ke COVID-19 ještě nevíme, kdy a jak si CDU vybere svého dalšího vůdce. Ale ať už setkání proběhne fyzicky nebo virtuálně, strana tento měsíc rozhodne o datu sjezdu v polovině ledna.

Neexistuje žádný skutečný frontman. Merz v jedné nedávné anketě vykázal podporu 27 procent, ale směřoval dolů. Röttgen měl 16 procent a těší se mírnému vzestupu. Laschet se tlačí na oba a 21 procent dotázaných, kteří vybrali „Žádný z výše uvedených“, k nejistotě přidalo.

Zjevnou otázkou je, co každý z kandidátů znamená. Pro tak nudný - a možná naštěstí - centristický politický systém však není snadné odpovědět. Německá krajní levice a krajní pravice dohromady v průzkumech veřejného mínění zaujímají pouze asi 20 procent. Většina voličů se rozhodne pro hlavní strany (především CDU), které fungují jako supermarkety a nabízejí něco pro každého, bez překvapení nebo narušení.

Po celou první polovinu 20. století – od císaře Wilhelma II. po führera – bylo Německo „nejzajímavější“ zemí na světě. Interně to byla politická sopka a smrtící hrozba pro jeho sousedy. Dnes je v důsledku dvou katastrofických světových válek agresivní asi jako lenochod a jeho politika se pohybuje mezi stabilní a staromódní.

Soutěž krásy CDU tedy není nic jako horská dráha prezidentské primární volby Demokratické strany ve Spojených státech, kde senátoři Bernie Sanders z Vermontu a Elizabeth Warren z Massachusetts prosazovali tvrdě levý směr. Německo nemá na scéně ani Donalda Trumpa. Politika země je „kontinuita über alles“.

A tak Laschet využívá své zkušenosti jako ministra-předseda nejlidnatějšího ze 16 německých států – výhoda, kterou Merz a Röttgen nemají. Jeho nevyřčené poselství je „další čtyři roky merkelismu“: žádné náhlé převraty v domácí ani zahraniční politice.

Mezitím Merz, který zahájil svou kampaň a je v rámci tabulky CDU nejvíc vpravo (více atlantismu a ekonomiky volného trhu), pečlivě vyvažuje své kadence. I on nechce „žádný zlom“, ale také věří, že Německo „příliš zpomalilo“. Pojďme to tedy mít oběma způsoby.

Röttgen, nejmladší ze tří, zní jako nejodvážnější. S renomé experta na zahraniční politiku chce být vůči Rusku a Číně tvrdší než ostatní dva. Ale vezměte v úvahu: pod jeho vedením by nedošlo k „ani úplné kontinuitě, ani ke zlomu“ s érou Merkelové.

Stabilita tedy bude i nadále názvem německé hry. Neexistuje žádná pravicová odchylka, jako je francouzská Marine Le Penová nebo italský Matteo Salvini, ani radikální levice jako Brit Jeremy Corbyn, bývalý vůdce labouristické strany. Zatímco USA a Spojené království mají v zásadě vládu dvou stran, Německo, stejně jako většina kontinentální Evropy, vládne prostřednictvím vícestranných koalic, které se při každých volbách radikálně nemění.

V každém případě kdokoli v lednu vyhraje závod CDU a v září se stane kancléřem, bude muset vládnout v tandemu nebo dokonce ve trojici. Povzbuzen pandemií, která upřednostňuje stávající síly, CDU se svou bavorskou sesterskou stranu Křesťanskou sociální unii (CSU) pravděpodobně zajistí přibližně 35 procent hlasů. Trochu doleva mohou zelení vyzvednout kolem 20 procent, což z nich dělá přirozeného koaličního partnera pro CDU / CSU.

Toto uspořádání rovnováhy sil slibuje kontinuitu, která není nijak zvlášť vzrušující. My v médiích se brzy můžeme toužebně ohlédnout za Trumpem, který byl přes všechny své do očí bijící nedostatky nejzábavnějším vůdcem dvacátého prvního století. Ale v těchto nepokojných dobách – s dosud probíhajícím COVID-19 a stále klesající ekonomikou – není pomalý centrismus nejhorším výsledkem evropské síly upevnění.

Kromě tří vyhlášených uchazečů CDU existují dva černí koně, kteří místo toho, aby šli konvenční cestou – nejprve předseda, pak kandidát na kancléře – hrají hru na čekání. Možná se strana bude nudit s trojicí Laschet, Merz a Röttgen a bude chtít někoho, kdo je denně na očích veřejnosti. Jedním z takových je ministr zdravotnictví Jens Spahn, pracovitý politik, který je díky COVID-19 neustále ve zprávách. Druhým je vůdce CSU Markus Söder, muž spalujících ambicí, který neúnavně pracuje na rozhovorech a talk-show. Žádný z těchto pěti kandidátů by však nepostavil vzpouru proti Mutti a jejímu odkazu. Lze bezpečně předpovědět, že další německou kancléřkou bude Merkelová bez Angely.

Br