EU chladná k Miku Pompeovi

Autor: Bradley Blankenship je americký novinář v Praze, politický analytik a nezávislý reportér.

Americký ministr zahraničí Mike Pompeo 12. ledna náhle zrušil svou cestu do Evropy poté, co se s ním nejvyšší představitelé Evropské unie odmítli setkat. Podle zprávy agentury Reuters citující diplomatické zdroje byli evropští spojenci „v rozpacích“ ohledně amerického hlavního diplomata po nepokojích na americkém Kapitolu, ke kterým došlo minulý týden.

Oficiálně však americké ministerstvo zahraničí připisuje tuto trapnou změnu plánů povinnostmi ohledně přechodu na nastávající správu nově zvoleného prezidenta Joe Bidena.

Dvě z nejdůležitějších strategických aliancí USA - EU a Severoatlantická aliance (NATO), dlouho poskytovaly Pompeovi platformu jednoduše pro skutečnost, že zastupoval USA. Zatímco prezident Trump byl kritizován evropskými vůdci za jeho přístup v zahraniční politice, Pompeo přednášel hlavní projevy v Bruselu, cestoval do dalších hlavních měst členských států EU na oficiální návštěvy a setkal se s předními evropskými diplomaty.

Pompeo bude venku ze hry za pouhé dny a objevit se vedle něj by bylo pro každého respektovaného diplomata nebo světového vůdce jednoduše trapné. Takové vystoupení by bylo také potvrzením správy, která vedla Ameriku i svět po temné a nebezpečné cestě destabilizace.

Je třeba poznamenat, že Pompeova cesta do Bruselu nezahrnovala žádné velké veřejné akce, což by ukázalo ještě hlubší opovržení - v podstatě to, že slyšet cokoli, co v této fázi říká, nemá smysl.

Evropští spojenci Ameriky již vědí, že mnoho z toho, co se dělo za Trumpa, bude okamžitě a jednoznačně obráceno, až se Biden ujme úřadu. Nemělo by smysl ztrácet čas vyslyšením prosby odcházejícího diplomata, zvláště tak nebezpečného a hanebného.

Skutečnost, že Pompeo dokonce věřil, že by mohl mít v Evropě dost osobního vlivu, aby například tlačil na evropské úředníky, aby zůstali věrní Trumpově zahraniční politice, ukazuje na to, jak skutečně znecitlivující úroveň arogance ovládá jeho mysl, na což se jen tak nezapomene.

Evropští vůdci jsou bezpochyby mimořádně potěšeni, že se s Bidenem vrátí k obvyklému vývoji a pracují na tradiční transatlantické agendě založené na společných bodech dohody. Očekávají, že USA převezmou silnější, možná dokonce převládající roli v otázkách souvisejících se změnou klimatu, pandemií COVID-19 a dalšími klíčovými aspekty zahraniční politiky.

Evropa nemůže záviset na tak nestabilním partnerovi a v tomto duchu uspěli Trump a Pompeo alespoň v jedné věci: obhájení snahy EU o strategickou autonomii v důsledku amerického vůdčího vakua. Posledním příkladem této reality je nedávné podepsání Komplexní dohody o investicích mezi EU a Čínou, nad kterým naříká Bidenova administrativa.

Evropané mají své vlastní zájmy, jedinečnou vizi budoucnosti a nezávislé přístupy ke světovým záležitostem, které by se neměly a v zásadě nemohou spoléhat na nepředvídatelnost Washingtonu. Evropa ví, jaké to je být rozdělena a roztrhána na kusy, a nechce se vrátit k takovému ponurému osudu.

Pompeovo ministerstvo zahraničí, snadno to nejhorší v moderní americké historii, bude brzy věcí minulosti, která dokázala za pár let napáchat nenapravitelné škody. Ačkoli vstoupil do své sekretářské pozice jako demoliční koule, odejde s hanbou svěšenou hlavou - a přesně tak si ho budou evropští vůdci pamatovat. (Kl)