Jací jsou Číňané? Opravdoví drsní romantici!

Rozhovor se sklářským výtvarníkem Jaromírem Rybákem

Jaromír Rybák je český malíř, sochař a sklářský výtvarník. Svou prací je zastoupen v mnoha galeriích a soukromých sbírkách po celém světě. Řadí se k nejvýznamnějším českým výtvarníkům současnosti.

V Číně jste několikrát byl, a dokonce tam i pracoval. Jak tuto zemi vnímáte?

Čína je obrovská země, která skrývá nesmírné kulturní dědictví, které je dokonale provázané se současností. Vzdělaný Číňan čte třeba 2000 let starý text, protože pozná kořeny znaků jednotlivých písmen. Protože oni i v samotných obrazech často hledají a mnohdy i vidí písmena nebo určitý vzkaz autora. Například malíř nakreslil kdysi dávno nějaké zvíře v různých pozicích, které vychází z čínského písma a Číňané jsou schopní ten obraz doslova přečíst a objevit tímto způsobem zakódovaný starodávný vzkaz autora.

Číňané si tedy umělecké dílo k něčemu připodobňují?

Samozřejmě. Já například vytvořím určitý artefakt ze skla a jsem vůči jejich vnímání nevědomý, protože neznám dobře jejich kulturu a jejich obrázkové písmo. Vím ale, že si můj výtvor připodobní často právě k čínskému obrázkovému písmu a konkrétnímu písmenu, případně i k samotnému příběhu. Každopádně oni mají svůj abstraktní vjem úplně jiný, než je třeba abstraktní vjem Evropana.

Počítal jste s tímto faktem při své výuce studentů v Číně?

Ano, musel jsem to brát v potaz. Takže jsem svým studentům řekl, aby každý tvořil ze svých nápadů a pak jsem jim na jejich díle ukázal, jak tvořit jednodušeji, a ne tolik komplikovaně. Sklo nepotřebuje komplikované zásahy, stačí malá změna čili dát rovinu a k ní nějaký detail. Aby studenti pochopili, jak se konstruuje plastika. Také by potřebovali například školení tvaru na foukané sklo, které nemá v Číně tradici, jako třeba v Čechách. Oni sice sklo foukají, ale příliš často pracují s formami, s obdélníky a podobně. Drží se rádi formy a bohužel třeba asymetrické, volné tvary ze skla nevytváří. Často fakt, jak student tvoří a jaké tvary ze skla vytváří souvisí s jeho vzděláním, s jeho rodinným zázemím a pokud má vyšší level, má blíže i k evropskému umění. Problémem zůstává, že oni to často nepojmou.

Jak to myslíte?

Číňané si cení například geniálního malíře Pabla Picassa, ale cení si úplně stejně svých významných umělců a jejich děl. Je to jiný svět a jiný kosmos, je to zenové umění. Tisíckrát opakují to stejné a najednou se to v tom díle objeví. Ten moment. Je to znát třeba na dochovaných historických keramikách, že se tam ty umělecké postupy a přístupy k tvaru vyvíjely hodně pomalu, rigidně a mnohdy nehybně, a pak se to zastavilo třeba ve 12. nebo 17. století, kdy čínští umělci došli k momentu, kdy to už lepší pro vnímání Číňana nemůže být! A poté už ten umělecký postup a přístup k tvaru a jeho vnímání vůbec neměnili! Což mi přijde docela geniální. Design v Číně se prostě v ten správný moment zastavil a problémem je, že západní civilizace na něj působí destruktivně.

Můžete být konkrétnější?

Jistě. Číňané rádi spotřební produkty západní civilizace přejímají a hodně tím zaplavují svojí zem. Což je problém i Japonska a podobně, pravděpodobně si tou záplavou spotřebního zboží ze západního světa musí projít a pak je to snad najednou přestane bavit. A vrátí se ke své originalitě a tradici.

Jací jsou podle Vás Číňané?

Víte, stačí si přečíst jejich texty, romány, čínské písně a básně. Zjistíte, že to jsou opravdoví drsní romantici. Je to znát také v jejich kinematografii, jejich filmy, to je neskutečná romantika. Prostě oni mají rádi romantiku, ale přitom jsou drsní a tvrdí jako kámen, nedají na sobě nic znát. Pochopitelně, Čína je obrovská země, takže jsem také zjistil, že je třeba rozdíl v míře onoho romantismu, ale i celkové atmosféry, pokud se člověk nachází v Pekingu nebo třeba v Šanghaji, kterou jsem vnímal jako více rozevlátou, a ne tak rigidní, jako je třeba Peking.

V Šanghaji jste byl několikrát, viďte?

Ano, obdivoval jsem tam kromě atmosféry města i samotný rozvoj této metropole, ostatně jako kdekoliv jinde v Číně. Když jsem byl poprvé v Šanghaji, byl tam otevřený první moderní hotel, který měl skoro 30 pater, ale v jeho okolí ještě nebylo vůbec nic. Když jsem do Šanghaje zavítal o tři roky později, kolem hotelu už stály další moderní stavby, vedle stál další mrakodrap a urbanistický plán tohoto velkoměsta se neuvěřitelně rychle rozvíjel. Stavěli tam infrastrukturu pro bydlení, práci, dopravu, kulturu a volný čas. Neviděl jsem v této jejich aktivitě žádnou nahodilost, ale smysluplný plán, který se obdivuhodně rychle naplňoval.

Čím ještě jste byl v Číně překvapen?

S Číňany se opravdu obtížně komunikuje. Je s nimi někdy složitá i úplně běžná komunikace v tom, že se jich člověk nesmí ptát takovým způsobem, který by je dostal do rozpaků. Číňan nejenom, že nesmí ztratit svou tvář, ale nechce, aby jeho partner v komunikaci ztratil svou tvář, souvisí to s respektem a společenskou hierarchií, na kterou se klade ve společenské komunikaci velký důraz a která se ctí. Komunikace není snadná ani z toho důvodu, že Číňané neznají negativní věty, tedy ani nesdělují negativní zprávy. Vyjádří je tím, že zkrátka nemluví. Je to tedy složité.

Vystavoval jste také v Číně svá díla?

Jistě. Kromě několika mých výstav v galeriích jsem tam skvěle spolupracoval s čínským bankéřem, kterému jsem předával své profesní zkušenosti. On se v padesáti letech jednoduše rozhodl, že prosadí, aby se čínské sklářství stalo postupem doby ve světě pojmem. Přál si, aby bylo možné časem navrhovat čínský design pro samotné Číňany. Ten bankéř začal uskutečňovat svou vizi nejprve v Taipei, tam založil nejenom hutě, ale třeba i sklářské muzeum. Rád jsem s ním spolupracoval, protože používali kvalitní technologie. Kupovali naše sklo a já jim poskytl know-how s tavbou. Od té doby už uplynul jistý čas a oni tento plán rozvinuli ve svém originálním stylu.

Víte, Čína měla budoucnost před dvaceti lety a má ji pochopitelně i dnes. Číňani hodně oceňují fakt, že se jim v jejich zemi žije extrémně lépe než v relativně nedávné minulosti. Tímto uvědoměním vzniká pozitivní energie, která žene tuto zemi stále dopředu.

Radovan Rybák