Nový „objev“ zaostávajících amerických konkurentů

Illustration: Liu Rui/GT

Všichni tady na Západě jsme už povinně obeznámeni s tím, že používat takové technologie jako Huawei je strašlivé národně bezpečnostní ohrožení, protože pak všechna data z našich telefonů a síťových hubů tečou do Číny, i přestože všechny ty technologie prověřovaly nezávislé evropské firmy najaté zdejšími vládami, aniž by cokoliv našly, na rozdíl od všemožných „zadních vrátek“ v různém hardwaru a softwaru z USA. Až to vyvolalo mezi lidmi u nás konspirační teorie, že na Huawei je nehorší to, že nemá zadní vrátka a její technologie jsou tedy odolné proti sledování občanů a firem Západními zpravodajskými službami.

Všichni víme, že „čert není tak hrozný, jak se na zeď maluje,“ a vykreslování čínských komunikačních společností jako děsivé hrozby se až příliš podobalo malování hrozných čertů na zdi, aby od nich mohlo odradit zákazníky spokojené s jejich špičkovou technologií za lidovou cenu. A tak malíři čertů přišli s děsivějším vyobrazením čertů Huawei a ZTE s ještě většími rohy a kopyty i s delším jazykem. A poučili se přitom z vykreslování „bubáků“ z Xinjiangu ukrytých v čínské bavlně.

Americký federální komisař pro komunikace Brendan Carr se totiž dožaduje, aby trh byl pro tržní podíl ztrácející americké firmy chráněn pomocí dalších zákazů Huawei a ZTE, a protože starý čert na zdi představující národně bezpečnostní hrozbu moc nezabírá, přimaloval mu větší rohy dalším „objevem zločinnosti“ těchto nepovoleně konkurenceschopných korporací. Ony totiž prý při výrobě svých špičkových technologií stejně, jako se to údajně děje na polích s bavlnou v Xinjiangu, používají „nucenou práci.“ Ač je dost nepochopitelné, proč by někdo v Xinjiangu, kde není dost pracovních míst a lidé jsou tam proto ochotni pracovat dost levně, měl používat nucenou práci, lze si takovou práci stejně jako na polích, kde sklízeli v USA bavlnu otroci, teoreticky představit. Jak by ale šlo využít nucené práce při tak odpovědné a kvalifikované činnosti jako při výrobě špičkových technologií, to si lze představit už hůře. Jenže půjde-li to tak dále, dočkáme se asi povídaček, že vývojáři oněch špičkových inovativních technologií vyvíjí ty převratné produkty někde v gulagu a že Huawei provádí holocaust svých zaměstnanců.

Carr se však k „podložení“ svých tvrzení ani neobtěžoval odněkud vytáhnout takové otřepané povídačky typu, „jedna paní povídala,“ jaké se šíří o Xinjiangu a o útlaku Ujgurů, ale na základě své nezpochybnitelné pravdy se dožadoval, aby Americká federální komunikační komise (FCC) udělala více při řešení „zneužívání etnických a náboženských menšin“ v Číně, zvláště Ujgurů v Xinjiangu. A úřad FCC poslušně srazil podpatky a řekl, že je připraven „mnoho z těch problémů vznesených Carrem řešit.“

Carr se tedy snaží, aby se i FCC zapojila do eskalace dlouho se už táhnoucí razie na čínské firmy a přidala se k roztrubování těch fám o „nucené práci.“ Zřejmě si nějak tito agitátoři neuvědomují, že dost těžko mohou důvěru v systém, který představují, podrýt více než takto neomaleně průhlednými báchorkami. A ti, kdo se propůjčí k tomu, aby jednali tak, jako by tomu věřili, by si měli také uvědomit, že to s sebou může nést značnou cenu. Když se některé západní oděvní společnosti jako H&M nedávno přidaly ke kampani o nucené práci v Xinjiangu a začaly proto bojkotovat čínskou bavlnu tak, ač je za to doma spotřebitelé nijak nechválili, naopak čínské spotřebitele, kterých je asi 1,4 miliardy, tím velice naštvali a na jejich prodejích na obrovském čínském trhu se to tvrdě projevilo. Takže teď náhle řada těchto společností „zjišťuje,“ že žádná „nucená práce“ není prokázaná.

Stejně se ale vrcholný představitel amerického federálního orgánu nestydí tvrdit, že v jednom z nejlépe placených odvětví na čínském pracovním trhu, které si vybírá mezi nejlepšími zaměstnanci, kteří se do něj hrnou, funguje „nucená práce.“ Dost těžko se něčím takovým odhalit více, že tu nejde o žádný národně bezpečnostní nebo i ušlechtile lidskoprávní důvod, nýbrž že jde o nestoudné očerňování za účelem nekalé tržní konkurence a o pokus vnucovat světu svoji dominanci s dušením těch, kdo si dovolí vyrůst více, než mají povoleno.

Od amerického prezidenta Joe Bidena se původně čekalo jak to, že bude vztahy mezi USA a Čínou normalizovat, tak i to, že styl amerických mezinárodních vztahů zase vrátí k gentlemanské diplomacii. Ukazuje se však, že na místě je domněnka, že tyto vztahy tak moc neurčuje prezident, nýbrž síly, které se výměnou prezidenta nevyměnily. I tak se však čekalo, že ač věcně Biden navazuje na Trumpův kurz určený zákulisními dirigenty, bude alespoň mít styl podle diplomatických standardů, když po letech obhroublého Trumpa přichází s Bidenem zpět vláda vytříbených elit. Takovéto pošlapání diplomatických standardů spolu vytahováním lží, jakým těžko mentálně nenarušený jedinec uvěří, je ale i za hranou toho, co bývalo za Trumpa.

Jak tedy brát vážně diplomatická prohlášení Bílého domu, kdy tisková mluvčí Jen Psaki tvrdí, že: „Ač bude konkurence mezi oběma zeměmi ‚extrémní,‘ tak USA nebudou usilovat o konflikt. Stejně ale jako ve vztazích s jinými zeměmi, existují oblasti společných zájmů. Existují oblasti, kde spolu můžeme komunikovat a spolupracovat.“ Předtím už US obchodní reprezentantka Katherine Tai tvrdila, že USA jsou otevřené k potenciálním obchodním rozhovorům s Čínou, ač si zatím tarify jako ‚páku‘ ponechají.“

To by teoreticky mělo vycházet vstříc dávno už zaujímanému postoji čínské strany, že jsou otevřeni k dialogu, ale nemíní ustupovat ve věci základních čínských národních zájmů.

Ale USA přes všechno povídání o komunikačních výměnách a dokonce o spolupráci s Čínou, čím dál více rozhojňují činnost, kterou se hrubě vměšují do čínských vnitřních záležitostí, jako třeba v Xinjiangu a Hong Kongu a i jinak arogantně poškozují čínské zájmy. V takovém ovzduší se ovšem s konstruktivními rozhovory a s hledání společných zájmů těžko začíná.

Čína už roky zaujímá pevný postoj, při kterém natolik účinně hájí své vlastní zájmy, že americké snahy o jejich zadušení vychází naprázdno. Ekonomicky, technologicky a diplomaticky nezadržitelně roste, ač se k ní USA snaží chovat jako ke svému vazalovi, který smí svých příležitostí využívat jen do té míry, jak mu jeho lenní pán dovolí. Čína si však vůči nim dovoluje chovat jako suverénní svobodná země a to rádoby hegemon nad světem nemůže přenést přes srdce.

Proto se tedy ty mocenské kruhy s globálně imperiálními ambicemi, kterým „teče do bot“ v jejich snahách o světovládu, v zoufalství uchylují k až tak ubohým show jako báchorky o nucené práci v technologicky špičkových firmách.

Karel Pravda, zvláštní komentáror CMG v Praze