Století ponížení jako zdroj poučení i memento
Vzestup a rozmach Číny, její nepřehlédnutelná role ve světě a její vyhlídky na pozici lídra patří mezi každodenní žhavá témata diskusí, a to nejen mezi samotnými čínskými mysliteli, spisovateli a vzdělanci, ale de facto mezi širší veřejností celého světa.
Samotná vnitřní debata o identitě Číny pochopitelně probíhá také a byla podle mnohých politologů hodně intenzivní již před lety, například už během prvního pětiletého období vlády tehdejšího čínského prezidenta Chu Ťin-tchao (2002-2007). Mezi tématy, o nichž mnozí čínští odborníci diskutovali během první dekády tohoto století, se objevilo i to, zda by Čína měla upřednostňovat posílení své pozice jako kontinentální moci, nebo rozvíjet dál jen svoje námořní síly. Velkorysý projekt Nové Hedvábné stezky tuto otázku šalamounsky vyřešil tím, že chytře následoval oba směry.
Pozitivní nálada ve vedení KS Číny byla znát již v roce 2008, kdy Peking připravoval a poté úspěšně uspořádal Letní olympijské hry, které se historicky zapsaly mezi ty nejlépe zvládnuté. Pocity sebevědomí mnohých Číňanů byly navíc umocněny tehdejší světovou finanční krizí a jejími tvrdými dopady na celý svět. Ale nejenom to. V očích mnohých čínských analytiků zmíněná finanční krize jasně odhalila jednak institucionální, ale především také sociální nedostatky západního modelu a poskytla vlastně příležitost k podpoře změn v mezinárodní struktuře, tedy struktuře světa, v němž by úloha a vliv Číny byl jednoznačně větší než dosud.
V období po skončení výše uvedené finanční krize byl čínský sen o zpětném získání vůdčího postavení v Asii mnohem schůdnější a dostupnější než kdykoli od chvíle založení Čínské lidové republiky v roce 1949. Navazovalo na něj poselství nového čínského prezidenta Si–Ťin-pchinga, když několik dní poté, co byl v listopadu 2012 jmenován generálním tajemníkem Čínské komunistické strany, vzal tehdy podle čínských médií své nově jmenované kolegy ze Stálého výboru politbyra na prohlídku Národního muzea v Pekingu. Před exponátem s názvem „Cesta k obrození“ (“Road to Revival“), který zobrazoval utrpení Číny v područí cizích mocností během století ponižování a velkolepé obrození země pod nadvládou Čínské komunistické strany, se Si-Ťin-pching zavázal splnit čínský sen o velkém obrození národa. Skutečně se dá napsat, že se mu tato ambice daří naplňovat, neboť Čína nastoupila cestu nejenom k dohnání, ale i k samotnému překonání Spojených států amerických a dnes to vypadá tak, že s vůdcovstvím USA vůči světu je konec.
Nezpochybnitelným rysem a výhodou obrození čínského národa je onen morální příběh, který se snaží vysvětlit a odvážně chce napravit to, co je považováno za historickou křivdu právě z doby století národního ponižování a hodlá vrátit Čínu v 21. století do centra světa, avšak současně se hrdě ohlíží do daleké minulosti na tehdejší rozkvět císařské Číny, která má být dalším jejím vzorem. Čínský sen hovoří o obrození nebo obnově, což de facto znamená pro Čínu získání důležitého mocenského postavení a vlivu tak, jak tomu bylo v dávné minulosti.
Jak známo, Čína již čtyřikrát v historii měla regionální převahu, a to během vlády dynastií Han, Tang, Yuan a Qing. Podle historiků se každý tento vzestup odehrál v prostoru oválného tvaru, který zahrnoval střední Asii, jižní Asii, jihovýchodní Asii a Střední východ. Jde o území, které geopolitika popisuje jako „srdce“ (heartland) Eurasie. Ovládnutím této oblasti je prý možné získat jistý světový vliv a dokonce nadvládu. Tento obrovský prostor odpovídá s troškou fantazie současné geografické poloze velkorysého projektu Nové Hedvábné stezky.
Identita Číny je každopádně oproti západnímu modelu definována zcela jinak a mnohdy dokonce kontrastně. Na rozdíl od Západu, který je celkem výstižně charakterizován jako vykořisťovatelský a agresivní, je Čína dle čínských vzdělanců neodmyslitelně spjata s dobrotivostí a mírumilovností. Misijní povaha Západu, který se snaží šířit své hodnoty, tedy svobodu, demokracii a lidská práva a také své vlastní instituce, a pokud je to nutné, tvrdě si vynutí vše zmíněné silou, je v rozporu s čínským záměrem začlenit a přizpůsobit politické systémy a kultury, které se od systémů té které země liší.
To, co čínští autoři dlouhodobě tvoří a snaží se to srozumitelně vyjádřit, je možná určitá nová interpretace konfuciánského hierarchického systému, který upřednostňuje pořádek před svobodou, etiku před zákony a vládu vyvolených před bezbřehou demokracií a lidskými právy. Podle trefného a výstižného názoru nejenom čínských teoretiků, by se pojem globalizace měl přesněji nazývat „westernizace nebo amerikanizace“, protože se jedná o proces, který Západu umožnil politicky i ekonomicky ovládnout svět. Nová Hedvábná stezka je tedy sympatickým pokusem o zpochybnění této nadvlády a pokusem o vytvoření rovnováhy, která současnému světu, který se třese ve svých základech, nebezpečně chybí.
Vedení Číny jasně uvedlo, že cílem této iniciativy není vybudovat novou regionální a nadnárodní instituci, která by byla například asijským protějškem Evropské unie, ale spíše vytvořit jakési asijské společenství se společným osudem. Na rozdíl od modelů založených na smluvním začlenění nebyla Hedvábná stezka, která sdílí stejný osud, zatím přesně geograficky definována. Neexistuje dosud žádný konečný seznam členských zemí, žádná hlavní instituce nebo struktura, žádný sekretariát a podobně.
Zdá se, že se Čína ze století ponížení (1839-1949), které se vyznačuje vykořisťováním Číňanů cizinci a pokusy o jejich zbídačení, dokáže poučit, mimo jiné kladením důrazu na kvalitu svých univerzit a na vzdělávání studentů, příkladnou osvětou a historicky nezpochybnitelnými fakty, jak čínské století ponížení probíhalo a jaké byly další záměry cizinců vůči Číně, které se naštěstí již nepodařilo uskutečnit. Nic pěkného to skutečně nebylo.
Nezbývá, než věřit, že také Česká republika se jednou konečně poučí ze svých nekonečně dlouhých tři sta let ponížení a habsburské nadvlády, které započalo po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 a skončilo až založením Masarykova Československa v roce 1918. Mám pocit, že to uvědomění si a poučení se z našeho třistaletého ponížení, nám moc nejde. Vždyť to přece bylo tak dávno.
Radovan Rybák