Čínsko-ruské plány na kosmickou spolupráci jsou monumentální

https://journal-neo.org/wp-content/uploads/2021/04/RSS5211.jpg

Ten washingtonský globální Nový světový řád s jejich unipolární dominancí se prudce rozpadá, aby ho nahradil multipolární řád, ale to jak na Zemi, tak na nebi. Na zemské orbitě i v blízkém vesmíru se věci začínají vyvíjet multipolárně.

Donedávna kosmická spolupráce Washingtonu s Moskvou fungovala tak, že ač si politikáři z Kapitolu hráli na bojovníky za jedinou pravdu Svobodného světa proti režimům Ruska a Číny, tak manažeři a inženýři kosmických programů se tomu jen pošklebovali a v pohodě spolupracovali dál. Třeba na 22letém programu Mezinárodní kosmické stanice (ISS) ve spolupráci Ruska, USA, EU a Japonska. Ač byla ISS předváděna jako hvězdná ukázka spojeného globálního úsilí národů světa, byl to ve skutečnosti dost diskriminující podnik ustrkující na okraj párie jako Čína, která je mezi těmi, co se ho účastnit nesmí.

Teď se ale v USA začali ideologové cpát do věcí, které jsou daleko za obzorem jejich chápání, čím dál více. Nejkrásněji je to vidět na nedávném pokusu jestřábích politikářů potrestat Rusko za napětí na Ukrajině zákazem dovozu jejich raketových motorů kvůli „bezpečnostním obavám“. Ti, co o něčem takovém svéhlavě rozhodli, museli však být hodně mimo realitu.

První stupně nosičů skoro všech amerických větších raket, co vynáší satelity k jakýmkoliv účelům, jsou sestaveny z ruských raketových motorů s uzavřeným okruhem. Jde o nejúčinnější rakety na kapalná paliva, co kdy vznikly, a nikdo jiný je neumí. Motory, které by je mohly nahradit, USA vůbec nevyrábí, jejich vývoj by zabral roky a výsledný produkt by byl daleko dražší než ruské motory. Zákaz byl tedy okamžitě v pudu sebezáchovy na nátlak kosmických odborníků zrušen.

USA v lepších časech také přišly se svým projektem Lunární brána na mezinárodní dobývání Měsíce, v němž dost o účast Rusů stály, neboť ti jsou asi jedničkami kosmických technologií. Ale přístup Washingtonu, který se pokouší na zemi Rusko izolovat a minimalizovat, se přenesl i do kosmické spolupráce. Lunární brána tedy měla vypadat jako Triumf Ameriky, v němž bylo dovoleno Rusku plnit roli „přidavače“. Znechucené Rusko z něj tedy vycouvalo a po roce 2025 skončí i s ISS.

A stejně jako na Zemi v geopolitických a ekonomických záležitostech nahnali Rusko s Čínou do úzké vzájemné spolupráce, tak se to rozbíhá i v kosmu. Guardian o tom napsal článek, kde píše:

Čína s Ruskem odhalily společný plán na lunární kosmickou stanici, kdy ruská kosmická agentura Roskosmos říká, že podepsala smlouvu s Čínským národním kosmickým úřadem (CNSA) o vývoji „komplexu experimentálních výzkumných zařízení vytvořených na povrchu anebo orbitě Měsíce.“

Rusko, které už desítky let do kosmu vynáší většinu lidí, jehož technologie jsou základem ISS a má za sebou provoz nejdéle provozované kosmické stanice Mir, má v těchto oborech asi největší zkušenost a know-how. Teď se chystá postavit vlastní kosmickou stanici, spolupracovat s Čínou na její kosmické stanici a rozběhnout spolu s ní projekty měsíčních základen.

Uvedený článek Guardianu si všímá i rozpadu spolupráce USA s Ruskem na Lunární bráně a zkouší to zabalit do řečiček o „krizi lidských práv (v Rusku), kybernetických útoků a dalších problémů,“ že prý kvůli tomu se mezi oběma velmocemi rozpadly vztahy kosmické spolupráce. Že se Washington v poslední době chová bohorovně a nevěrohodně, takže Rusko s ním už do dalších projektů jít nechce a raději se soustředí na věrohodné partnery, to mu nějak uniká.

Rusko s Čínou se každý sám už dávno předvedly jako země, které kosmické programy dobře dělat umí. Letos má Rusko připojit k ISS svůj poslední modul, ale příště by to chtělo udělat se svoji stanicí anebo možná i s čínskou. Obě strany, ruská s čínskou se jistě mohou v lecčems přínosně doplňovat a těžko se některá z nich bude chovat tak proradně, jako se to děje teď zejména v anglosaských zemích Západu.

Čína, která už má dobře vyzkoušeny kosmické lety s lidskou posádkou se svými „taikonauty“, se už připravila na to, aby zvládla i trvalou kosmickou stanici, a tak její první modul právě vzlétl na oběžnou dráhu.

Ještě před tímto startem psal New Scientist:

Čína se chystá vypustit první sekci nové kosmické stanice, čímž se rozběhne orbitální konstrukční projekt, který by měl být dle očekávání dokončen roku 2022, kdy toto kosmické předmostí má představovat čtvrtinu velikosti Mezinárodní kosmické stanice (ISS).

Čínská kosmická stanice (CSS) bude 11. pilotovanou kosmickou stanicí, která byla kdy postavena. Pro Čínu je to už třetí stanice, ač ty předchozí byly značně menší. CSS bude o trochu větší než Mir, sovětská kosmická stanice, která předcházela ISS.

Čínské ambice však nekončí na zemské orbitě. Krásně se předvádí, jak má na to zvládat robotické mise do blízkého kosmu zvláště na povrchy jiných kosmických těles jako Měsíc a Mars. Nedávno z Měsíce po generacích odmlky dovezla opět měsíční vzorky a na orbitě Marsu sedí její sonda, která se chystá na jeho povrch zanedlouho vysadit průzkumné vozítko.

Dají-li tyto dvě země své síly dohromady, tak lze čekat, že konkurence pro kosmické projekty Američanů a jejich pomahačů jako Lunární brána budou mít extrémní konkurenci a nebude snadné s nimi držet krok.

Ovšem kosmonautika v posledních desetiletích, kdy chyběla výrazná konkurence jako za časů kosmických závodů před několika generacemi, poměrně dost stagnovala. A to se dělo i v řadě dalších oborů. Kromě toho se z ní stal jakýsi klub privilegovaných. Skupina Západních zemí sice přizvala Rusko, jako v kosmických technologiích nejrozvinutější zemi, ale jiné země, které před Západem neprojevovaly dostatečnou submisivnost, do kosmických programů nepouštěly včetně takového giganta, jako Čína.

To by se teď mělo o dost změnit, neboť Rusko a Čína se ke kosmické spolupráci staví velice inkluzivně a takové kádrování, jako ze strany Západu, od nich čekat nelze. Podle čínského pořekadla „jak na Zemi, tak na nebi,“ se tedy multipolární uspořádání a úsilí o skutečně volnou spolupráci přenáší do kosmu. Nese to s sebou větší rozmanitost a konkurenci, která by mohla ukončit tu éru určité stagnace, jež Zemi pod bezkonkurenčním Západem postihla, takže by zase mohla přijít éra nového rozvoje a objevů.

Možná, že stejně jako na Zemi začíná být ekonomický vývoj tažen Iniciativou pásu a cesty čili Novou Hedvábnou stezkou, tak vyraší teď nové výhonky této Nové Hedvábné stezky i do kosmu a lidstvo zase po delším čase stagnace, některými označovaném za „Malthusiánskou kontrarevoluci“ (proti průmyslové revoluci), znovu sáhne ke hvězdám.

Karel Pavlíček, zvláštní komentátor CMG v Praze