Co je světlo na konci tunelu ukazující zotavení světa z epidemie koronaviru

Jeřáby vykládají dovezenou železnou rudu ve východočínském přístavu Lianyuagang v provincii Jiangsu. V září přesáhla vykládka železné rudy v tomto přístavu 6,5 milionu tun, což z něj učinilo hlavní importní přístav pro dovoz železné rudy v Číně. Photo: VCG

Svět pořád ještě sužuje epidemie a dosud přes různá přeuspořádání, rozvolňování atp., která nám ulehčila z nejhoršího, a přes různé sliby velkých restartů, programů na zotavení z deprese atp., neexistuje nějak moc ukazatelů, že světová ekonomika se natvrdo rozbíhá a nejde jen o nějaké „zmírnění účinků ztroskotání“, nikoliv však o „záchranu po ztroskotání.“ Ano objevují se všelijaké ukazatele naznačující, že něco by se mohlo zlepšovat. Např. všelijaké ty nové úpisy akcií, ke kterým teď dochází, a vůbec nárůsty hodnoty akcií. To by opravdu mohlo naznačovat, že jsou tu důvody k nadějím, ale jisté to není. Částečně je to způsobeno tím, že investoři prchají k akciím několika podniků, u kterých mají jistotu, od akcií nejistějších, takže nejistota v jedné části trhu vyvolá investiční, ač ne výkonnostní boom v jiné části trhu. A také může jít - a zčásti to jistě tak i bude - trochu o bublinu vyvolanou mazanými spekulacemi těch, co jsou na „svobodném“ trhu privilegovaní, protože ti mají přístupy k nově natištěným penězům a k záchranným balíčkům, a mohou proto vydělat na nafukování bublin – na úkor méně privilegovaných tržních hráčů – více než na reálné produkci.

Na trzích, které jsou dnes v časech financializace více taženy spekulanty a finančníky než produkcí reálné ekonomiky, je značné riziko, že leckterá ta tržní světýlka, o kterých bychom mohli uvěřit, že jsou „na konci tunelu“, jsou ve skutečnosti „bludičky“. Člověk by proto měl hledat něco tvrdého, co může brát vážně jako orientační ukazatel v našem zmateném světě. Dost často se takovým nadějným ukazatelem rozbíhajícího zotavení stává situace, když je něčeho nedostatek, ale ne třeba nedostatek vakcín, spíše něčeho, co je podstatné pro fungování reálné ekonomiky.

Některé docela nadějné ukazatele tu už byly, jako nedostatek přepravních kontejnerů, kterých bylo na světě málo, aby se jimi dalo dovézt všechno to zboží, které chtěl svět na počátku zotavení od Číny. To byl jasný projev, že světová ekonomika se probouzí, ale mohlo jít jen důsledek nutnosti přeuspořádání dodavatelských řetězců při obnově bazálních funkcí světové ekonomiky. Ukazuje to na obnovu, ale nemusí to ještě být nový boom vedoucí k další éře prosperity. O něco nadějnější je nedostatek počítačových čipů svědčící o rozběhu řady výrob.

Ale co naplat, když zatím nedochází ani ke skokům v ceně ropy, z čehož je vidět, že ekonomika ještě nejede na plné obrátky. Kde tedy hledat něco tvrdého, co naznačuje, že globální ekonomika má k těm plným obrátkám, ač jich ještě nedosahuje, už našlápnuto, a co hledat?

Jak ukazují zkušenosti z posledních alespoň 200 let, je tou tvrdou komoditou železo. A kde hledat výkyvy jeho cen více, než v dílně světa v Číně? Vždy, když je v Číně nedostatek železa, dostává se světová ekonomika do tempa a vyžene to světové ceny železa včetně šrotu tak, že si musíte dát pozor, aby vám zloději sběrných kovů potají neukradli skleník na zahradě kvůli železnému šrotu.

Teď ovšem v Číně narostly objemy dovozu železné rudy od ledna do dubna o 6,7 procenta, což u komodity s tak nepružnou nabídkovou křivkou vyhnalo ceny o 58,8 procenta na 1 009,7 yuanů (156,3 $) za tunu, za duben pak na 164,4 $, tj. nejvíce od listopadu 2011 při zotavení z finanční krize. Čína se tedy musí poohlížet i po jiných dodavatelích, než svých tradičních.

Produkce technického železa je v Číně po ústupu epidemie na značném vzestupu, když za první letošní čtvrtletí Čína vyprodukovala 220,97 milionu tun surového železa a 271,04 milionů tun černé oceli, což je meziroční nárůst o 8,0 respektive 15,6 procenta.

Ten meziroční nárůst ceny železné rudy na dubnových 164,4 dolarů za tunu je meziročním nárůstem o 84,1 procenta.

No, ale abychom ten optimismus se světlem na konci tunelu moc nepřeháněli, do té ceny se promítlo i zvýšení cen přepravy během nedostatku kontejnerů a nutnosti vozit většinu světového zboží z Číny, a také finanční spekulace těch, co mají přístup k těm čerstvě natištěným levným penízkům. Ti nám tedy teď všem zdražují prakticky veškerou produkci, protože cena železa se musí promítnout do cen prakticky veškerého zboží světa.

Ale účinek takovýchto spekulací je jen dočasný, cena dopravy také začínám trochu klesat a Čína si shání více dodavatelů železné rudy. Zatím jí přes 80 procent kupuje od čtyř zahraničních těžařů v Austrálii a v Brazílii. Z toho přes 60 procent je z Austrálie, ač její podíl od roku 2019 o 7,51procenta klesl kvůli větší diverzifikaci dodavatelů, která by také měla cenu snížit. Čína učinila i diverzifikační opatření ke snížení závislosti na vlastním železářství a ocelářství a od 1. května zrušila cla na dovoz těchto komodit, což má přinést pokles cen.

Takže rozsáhlejší dovozy hotových kovů, opatření nových dodavatelů rudy a také zvýšená snaha o větší těžbu železné rudy z domácích dolů by měla cenu těchto kovů a veškeré produkce, do které se ty ceny promítnou, srazit. Čínské zboží tedy – doufejme – moc zdražovat nebude a zotavení světa z epidemie nepřinese tak ohromné cenové skoky, jak by mohlo. Jenže to zmírnění cen asi nebude stejně skokové, jako byl jejich nárůst a vůbec ve veškerých světových cenách teď panuje značná nejistota a dá se čekat řada cenových nárůstů, zvláště když v zemích se značnou mírou skryté monopolizace ekonomiky, které obvykle samy sebe označují za svobodné tržní ekonomiky, budou chtít kruhy s privilegovaným tržním postavením na post-epidemického zotavení hodně vydělat.

Mezi faktory, které značně zvyšují nejistotu ohledně budoucích cen technického železa, patří současná neutěšená situace ve vztazích mezi Austrálií a Čínou. Austrálie se přidala k současným iniciativám USA k ohrazování a izolaci Číny s nemalým narušením obchodních vztahů mezi oběma zeměmi, které se pak zákonitě vždy promítají do cen. Je na tom hezky vidět, jak americké snahy o ohrazování a izolaci Číny vždy zákonitě přivodí nárůst celosvětových cen prakticky veškeré průmyslové produkce a každý takový „úspěch“ lze považovat za „úspěšné“ zpomalení a zdražení procesu zotavení světa z ekonomické deprese po epidemii. Možná by tedy politiku ohrazování a izolace ekonomické lokomotivy světa, která globální hospodářství vytahuje k novému restartu, bylo možno označit za Velkou brzdu.

Karel Pavlíček, zvláštní komentátor CMG v Praze