Naschvály budapešťské radnice vůči Číně jsou spíše jen humbuk

Pohled na bránu Funda University v Šanghaji: Photo: IC

V zemích Visegrádu se příliš nechytají ty různé ideologismy jakéhosi post-pokroku Západních neo-liberálů. Většina obyvatelstva je velice pragmatická a podle toho si volí i vlády, které se obvykle těší větší důvěře obyvatelstva než vlády v zemích, kde vládnou do velké míry ideologické aktivistické spolky. Zvláště v tom vyniká Maďarsko, jehož vláda se snaží vysoce pragmaticky hájit zájmy národa a uplatňovat jeho vůli bez ideologických hrátek. Maďarsko je také zemí, která možná nejvíce usiluje o nárůst spolupráce s Čínou v celé EU. Končí v něm důležité uzly železniční dopravy po Eurasijském pevninském mostu, na které mají navázat trasy do Jižní Evropy. Ekonomická spolupráce mezi Čínou a Maďarskem prudce narůstá a Maďarsko je asi nejhlasitějším zastáncem oproštění se od ideologismu v ekonomickém styku mezi EU a Čínou.

Ale politické a aktivistické skupiny prosazující ten neo-liberalismus jsou ve všech těchto zemích přítomny a zčásti i se zahraniční pomocí se prosazují zejména v hlavních městech uvedených zemí. V Čechách o nich mluvíme obvykle jako o Pražské kavárně nebo čistě jen Kavárně. V Praze se také takové síly zatím dobře chytily v politice, takže obsadily pražské radnice, organizují boření pomníků, mávání tibetskými vlajkami a pochody hrdosti gayů. A podobná situace je i jinde v metropolích Visedgrádu jako ve Varšavě a v Budapešti, kde vládnou okrajové opoziční strany zastávající neo-liberalismus. Z Budapešti nedávno uprchla aktivistickým miliardářem Sorosem sponzorovaná Středoevropská univerzita, ale pro změnu se do ní nastěhovala pobočka Fudan University s ústředím v Šanghaji. Načež opoziční budapešťský starosta Gergely Karacsony představující tamní „Kavárnu“ před pár dny oznámil, že zareaguje podobně, jak by to bylo v obdobné situaci možné čekat i od radnic, které u nás boří pomníky osvobození, a ulice kolem univerzity přejmenuje na „Dalajlámovu ulici“, „Třídu svobodného Hong Kongu“ a chystá i další ideologicky pojmenované bulváry. Média Západního mainstreamu nad tím počinem jásají a dávají zprávám o tom ohromný mediální prostor.

Národní vláda těšící se nebývale široké důvěře obyvatelstva napříč celou zemí, ale usilovně spolupráci s Čínou jako s nadějí na rozvoj vlastní země posiluje, v EU nejhlasitěji odporuje sankcím vyhlášeným na základě povídaček o Xinjiangu a spojování investiční dohody a dalších ekonomických záležitostí s politickými tématy. Také jako první použila proti současné pandemii čínskou vakcímu Sinopharm a dokonce rozbíhá její výrobu na vlastním území.

Maďarská opozice založila ale koalici šesti stran, která učinila ze současného budapešťského starosty svého vůdce a stínového ministerského předsedu proti Orbánovi, o jehož sesazení usiluje. A svoji kampaň zakládá na tom samém, jako to činí neo-liberální, nebo jak se jim teď u nás nadává, „krajně středové“ strany u nás. Vláda podle nich pošlapává posvátné hodnoty Západu a spolčuje se s východním „autokraciemi,“ kdy v roli nejprominentnější autokracie, proti které je povinen každý uvědomělý „Západňák“ bojovat sesadila po posledním nátlaku Bidenovy administrativy Čína předchozího „zloducha“ číslo jedna – Rusko. A tak na boji proti „kolaboraci“ Maďarska s Čínou neo-liberální opozice zkouší postavit své nosné volební téma.

Jak to známe i u nás, hraje se přitom na city se všemi těmi emotivními kartami jako s opozicí u nás typu „patříme na Západ,“ takže asi nesmíme s Čínou samostatně ekonomicky spolupracovat, na rozdíl od většiny významných Západních zemí, „Čína je autokracie,“ na rozdíl od třeba feudálních království spojenců ze Středního východu, „z té protilehlé strany světa nás ohrožuje,“ proto se to kolem Číny hemží loděmi NATO, ale u evropských břehů čínskou loď nepotkáš, „utlačuje menšiny,“ což ovšem na Středoevropany obvykle moc nezabírá, a zkouší i budit obyčejnou xenofobii vůči Číňanům. Ale např. u nás ani skupiny tak opravdu xenofobní jako skini, nemají vůbec nic proti žádným Číňanům, Vietnamcům aj. Východoasijcům.

No a samozřejmě doufají, že takovýmto počínáním sníží apetit Číny ke spolupráci se zemí, která se k nim chová tak nepřívětivě, což se jim doufejme jen tak nepodaří a věci vydrží, jak jsou. Zatím je to tak, že neo-liberální psi štěkají, ale „karavana po Nové hedvábné stezce“ táhne dál. Loni do Maďarska nejvíce zahraničních investic plynulo právě z Číny a v prvním letošním čtvrtletí obchod mezi oběma zeměmi v porovnání se stejným obdobím loni narostl o 64,7 procenta. Ale k tak nepřátelským gestům, k jakým se teď v časech, kdy Washington vyhlásil „extrémní konkurenci s Čínou,“ propůjčuje maďarská opozice, např. ještě roku 2014, kdy v italské Florencii otevřela kampus čínská Tongji University, nedocházelo.

Když k takovým naschválům ale dochází v jedné ze zemí, která je v rámci EU k Číně nejpřátelštější, a kde se jak spolupráce s Čínou, tak vláda, která ji prosazuje, těší velké důvěře většiny obyvatelstva, dá se čekat, že síly, které slyší na výzvy k „extrémní konkurenci“ ze zámoří budou zkoušet udělat z tématu Číny hlavní zdroj domácích rozmíšek a vzniku nejistoty, pro každého, kdo by chtěl významně do spolupráce s Čínou investovat.

A to platí pro obě strany. Nejen u podniků v našich zemích může budit obavy zapojit se do spolupráce s čínskými partnery, když hrozí, že nějaké přeskupení na politické šachovnici, jejich záměry zhatí. Ale jistě i u čínských partnerů může klesnout chuť k investicím a k obchodům se zemí, kde si starosta metropole dává záležet na tom, aby Číňany urazil, jak jen to jde, a pokud možné celému světu na očích.

Ovšem ani ve Spojených státech, kde je epicentrum těchto přístupů a iniciativ vůči Číně, takovéto počínání moc nefunguje. Podniky se do proti-čínských snah zapojovat nechtějí, spíše naopak. Nebo třeba v Británii, která se ochotně a hlasně postavila po bok Spojených států proti Číně, zvláště pokud jde o Hong Kong, je reálný výsledek takový, že prakticky celý výpadek obchodu mezi Spojeným královstvím a Evropou po Brexitu nahrazuje vzestup obchodů s Čínou.

Těžko lze asi čekat, že asi nejatraktivnějšího obchodního a investičního partnera na světě nějací propagandisté a ideologičtí aktivisté businessu zoškliví. A to i v zemích, kde je neo-liberalismus doma a kde proti-čínské politiky jsou vládní prioritou, jako jsou anglosaské země. Také je prakticky vyloučeno, aby se někde v Západním světě v rozsáhlém měřítku chytila nějaká zášť vůči čínskému etniku, kdy mezietnické soužití je i v zemích Západu, kde jsou mezietnické rozmíšky pravidlem, je soužití s Číňany vždy jedno z nejklidnějších.

Je tedy dobrá naděje, že tyto pokusy o budování vůči Číně záštiplného Západu moc nezaberou a zvláště ne ve Střední Evropě.

Karel Pavlíček, zvláštní komentátor CMG v Praze