Hegemonický světový řád zanikl, multilaterální uspořádání světa se vynořuje

https://www.zerohedge.com/s3/files/inline-images/Russia-China-Xi-Jinping-Vladimir-Putin.jpg?itok=1y97GfQb

Obrana mono-polárního světového řádu propadá do trapné hysterie sinofobie, rusofobie a íránofobie, zatímco se vynořují obrysy multilaterálního světového řádu.

Když spolu chtějí vůdci zemí pod pokličkou něco upéct, svěří tu práci z větší části svým „diplomatickým kuchařům.“ Když spolu něco peče Čína s Ruskem, odpracují na tom hlavní díl práce Yang Jiechi a Nikolaj Patrušev. A ti dva se spolu v Moskvě před pár dny na něčem domlouvali. Nelze pochybovat, že se ve značné míře zabývali tím, o čem nedávno mluvili Blinken s Lavrovem při postranních jednáních během summitu Arktické rady v Reykjavíku, a tom, co se bude probírat 16. června při jednání Putin-Biden v Ženevě, snad dokonce v tom samém hotelu Intercontinental, kde se roku 1985 sešel Reagan s Gorbačovem.

O této schůzce Západní média bájí jako o možnosti opětovného restartu „předpověditelnosti“ a „stability“ v současných divokých americko-ruských vztazích.

Po květnovém zasedání G7 v Londýně točícím se kolem „zlovolných aktivit“ Ruska a „politik ekonomického donucování“ Číny by ale těžko někdo soudný uvěřil, že o něco takového na jednání obou prezidentů vůbec půjde, natož aby to zbaštil Putin, Lavrov a Patrušev, kteří se na to jednání chystají.

Těžko mezi realisty hledat někoho, kdo by si nemyslel, že má jít o standardní imperiální politiku, rozděl a panuj, kdy budou Moskvu svádět „do náruče“ Washingtonu, aby ji odlákali od Pekingu. Ale i kromě toho, že Amerika už dávno není žádná neodolatelná svůdnice, co může nabídnout více než jakákoliv jiná země, tak nelze pochybovat, že Putin s Lavrovem a Patruševem si kolem každé návnady umí domyslet tu geopolitickou past, která sklapne, jakmile návnadu spolknou.

Zřejmě, až si budou s Bidenem v Ženevě povídat, tak se zároveň budou i moc těšit, jaká bude zábava, až si o tom budou v Pekingu povídat s Xim a jeho kolegy, neboť tak to už Yang s Patruševem dohodli, že po těch ženevských rozhovorech navštíví Putin v Pekingu Xiho, aby to tam probrali a více se geopoliticky koordinovali v rámci toho, čemu svorně říkají „komplexní strategické partnerství.“ Tam se bude mluvit o tom podstatném, jak opravdu dál, až bude po Ženevě jasnější, co má Washington v úmyslu zkoušet. K návštěvě dojde buď 1. července při oslavách stého výročí založení Komunistické strany Číny nebo 16. července, na 20. výročí Čínsko-ruské smlouvy o přátelství.

Různé zajímavé věci ohledně geopolitického přeskupování světa se dějí i jinde. Třeba ta divná šaráda s nouzovým přistáním letadla RyanAiru v Běloruku a se zatčením aktivisty a bývalého bojovníka z řad banderovců v Batalionu Azov v Doněcku a Lugansku. Kolem toho je spousta hrátek, sankcí aj., až to má na Západě dost hysterický charakter a člověk by se mohl divit, jestli jim to za to stojí. Ale Putinovi s Lukašenkem stálo za to, aby si spolu hned nato zaletěli dát šálek čaje v Soči, kde si povídali o tom podstatném, tj. o zabavených dokumentech, které s sebou zadržený měl, o které má jít především a ne o něj, kdy obsah těch dokumentů by prý mohl být pro ruskou stranu před schůzkou s Bidenem zajímavý, nicméně žádné podrobnosti z obsahu dosud neunikly.

To se ovšem bavíme o epizodách zapadajících do mozaiky celkové velké hry, v jejímž kontextu je třeba všechny tyto události vnímat. Hry o americký geopolitický sen o novém americkém století s mono-polárním světem pod americkou dominancí, kdy tento sen se hroutí pod tlakem nastupujícího multilaterálního světového řádu, který by neměl potřebovat hegemony a byl by spravován takovými institucemi, jako konečně už podle ideálů svých zakladatelů fungujícím OSN. A tahounem tohoto vývoje je roztáčející se Eurasijská osa. Propojující se společenství zemí napříč Eurasijským super-kontinentem propletené sítí komunikací Iniciativy pásu a cesty, které na sebe čím dál více nabaluje jak země globálního Jihu, zejména Afriku, tak tradiční Evropu. A ve snaze zadřít tuto roztáčející se osu, by teď jestřábi chtěli začít hrát něco na způsob reprízy Studené války.

A k tomuto účelu by USA rády sešikovaly evropské země Atlantického Západu, Japonsko a spoustu zemí Indo-pacifického regionu, aby se zejména od Číny izolovaly a ohrazovaly ji. Úspěchy to má ale velice chabé. Ekonomicky se od Číny neumí izolovat ani Spojené státy samotné. Pro každého, kdo by se k tomu připojil, je to nesmírně drahé, a náklady na zapojení do takové hry USA neumí kompenzovat.

Skutečnou Studenou válku 2.0 s železnou oponou tedy nemají šanci rozhýbat a ten multilaterální řád krystalizuje za těchto podmínek napříč planetou od jihu na sever a napříč všemi hemisférami a kontinenty tak nějak sám od sebe z přirozené výhodnosti kooperace bez nutnosti dirigování tvorby nějakého řádu.

I sám Washington je nucen proti své vůli se tomu podrobovat. Uznal, že pokusy o sankce na plynovod Severní proud 2 více poškozují vztahy mezi USA a EU, než aby ublížily evropské poptávce po ruském plynu. Podobné je to s lavinovitě rostoucím obchodem mezi Čínou a EU.

Americké kontrole se vymyká i situace v Asii a Pacifiku. Biden tedy nasadil někdejšího tvůrce politiky Obratu k Asii z dob Obamovy administrativy Campbella. To býval náměstek ministra zahraničí pro Indo-pacifickou oblast, který teď vede indo-pacifické záležitosti v Národně bezpečnostní radě. Ten už za Obamy měl na starosti hlavní zahraničněpolitický záměr administrativy, k jehož vytvoření se falešně místo Campbella hlásila Hillary Clinton, tj. Obrat k Asii. V rámci tohoto obratu USA zkusily v Indo-pacifické oblasti vytvořit nějaké formální obchodní a organizační uspořádání, i za účasti Číny, v němž USA měly hrát ústřední roli, aby se krystalizačním jádrem zdejšího ekonomického sdružování staly ony a ne Čína.

Campbell nedávno řekl, že: „Období, které se obecně popisuje jako propojování s Čínou, končí.“ Nicméně je jasné, že pokusy země této oblasti nějak šikovat nekončí. Pokračuje to však více v duchu Trumpovy politiky dělat to mimo nějaká společenství, do nichž by byla Čína zapojena, a dělat to občas dost skrytě.

Teď tedy Campbell trochu zastřeně mluví o přijetí „nové soustavy strategických parametrů“ a o potřebě konfrontace s Čínou ve spolupráci se „spojenci, partnery a přáteli,“ což je jistě eufemismus pro militarizaci Indo-pacifické oblasti. A o tom proto méně zastřeně mluvil i Biden sám během svého prvního projevu ke spojenému zasedání obou komor amerického Kongresu, před kterým se chvástal, jak prezidentu Ximu hrozil, že USA teď už budou v Indo-pacifické oblasti udržovat velice silnou vojenskou přítomnost, zrovna tak, jako to NATO dělá v Evropě.

Karel Pavlíček, zvláštní komentátor CMG v Praze