Nekonečný koloběh bytí v mezích neustálých protikladů

Nedávno se mi podařilo z druhé ruky, tedy z malého českého antikvariátu na kraji města, zakoupit a přečíst si zajímavou knihu s názvem Příběhy dračích císařů, mýty staré Číny, které sesbírali a podle čínských pramenů zpracovali autoři Čou Mej-žu a Ču Wej-chua. Zmíněné mýty šikovně převyprávěl slovenský spisovatel a autor literatury faktu Vladimír Ferko. Tuto objemnou publikaci vydalo již v roce 1993 nakladatelství Orbis Pictus Istropolitana a kniha je ilustrovaná zajímavými barevnými obrázky s čínskými motivy malířem Igorem Piačkou, který patří mezi ceněné slovenské ilustrátory.

Zmíněná kniha je plná mytologických příběhů, které vyprávěli kdysi dávno staří Číňané, kteří v nich odhalili pro nás naprosto jiný svět a odlišný způsob myšlení, kterému se právě prostřednictvím literatury můžeme snažit trošku přiblížit a v lepším případě s trochou fantazie ho můžeme i pochopit. Jedině poté je možné zbourat mnohdy uměle vytvořené bariéry, které mezi národy nastražili ti, kteří si jednoduše nepřejí jejich přátelství. Četbou i této knihy jim to můžeme celkem ušlechtilým a kultivovaným způsobem překazit.

Z Mýtů staré Číny lze poznat mimo jiné fakt, že již pravěcí čínští lidé si zvykli chápat život jako nekonečný koloběh bytí v mezích neustálých protikladů. V tomto koloběhu nic nebylo trvalé, ani zřetelně špatné nebo dobré. Všechno tam mělo navíc svou přirozenou opodstatněnost. A to dokonce i smrt a každý zánik, protože to je přece zároveň podmínkou vzniku něčeho nového.

Současně byla pravěká a starověká Čína od ostatního světa hodné vzdálená, takže její obyvatelé dlouhou dobu neměli žádnou možnost se seznámit s představami a vnímáním světa jiných civilizací, které pochopitelně mohli odlišně přemýšlet o otázkách vzniku světa a lidí. Možná i proto postupem času staří Číňané začali věřit, že podstatou života je jakási věčná energie vesmíru i světa, ze které se všechno samovolně a přirozeně rodí a do níž všechno postupně zaniká a ve které životní dění podmiňuje existence dvou silných vzájemných protikladů.

Zmíněné protiklady jsou jí přirozeně vlastní, jsou v ní samé a nedají se z ní jakkoliv vyčlenit. Trvání života podmiňuje jen a pouze jejich vzájemné spolupůsobení a věčná harmonie. Od nejstarších dob začali lidé v Číně tuto svou představu, neboli chápání zákonitostí života, nazývat jin-jang tao neboli Cestu věčných přeměn energie vzájemných protikladů.

Je zřejmé, že už tehdy, když si v Číně kdysi dávno začali vyprávět svůj nejstarší mýtus o stvoření světa, legendární mýtus o Pchan-kuovi, museli právě ve výše uvedenou představu o základní podstatě světa již věřit. Proto zmíněná čínská legenda začíná představou, že nejdříve nebylo nic, jen pořádný vesmírný chaos divoce rozvířené energie. V této nekonečné energii se postupem plynutí času a samovývojem, který je podmíněný věčnou nutností přechodu a přerodu z jednoho protikladu v druhý, zformovalo jakési obrovské vesmírné vejce, ve kterém se po dlouhé době celkem nenápadně zrodil onen činorodý obr a praotec lidstva Pchan-ku.

Pro dokreslení tohoto mýtu je třeba uvést, že Pchan-ku nebyl ještě vševědoucí bůh stvořitel, ale byl jen tím nejzákladnějším ztělesněním obrovské vesmírné síly. Díky tomu byl schopen vesmírné vejce rozpoltit, osvobodit se z vnitřní tmy a oddělit od sebe dvě první základní formy protikladů věčného bytí, symbolicky nazývané Nebe-Země.

Podle těchto pradávných čínských vizí tím začala historie časoprostorového bytí skutečného světa. Tím to všechno ale ještě zdaleka nekončí! Obr Pchan-ku výše uvedeným splnil své základní poslání a čínská mytologie ho bez milosti odsoudila k zániku, ale ne ke konci v podobě smrti, ale k přeměně v jím podmíněný svět mezi Nebem a Zemí. Čili jeho oči se promění v měsíc a slunce, tělo a krev v pohoří, potoky, řeky, moře. Můžeme si tedy v obecné rovině představit, že se zmíněný obr proměnil v přírodu a zůstal v ní věčně jako jednota protikladů jin-jang, poeticky napsáno jako jakási jednota mužského a ženského principu stvoření.

Pozorný čtenář v čínské mytologii však může nalézt i kořeny významných čínských filozofických škol, tedy i konfucianismu, který se stal nakonec v čínské Říši středu nezpochybnitelným a zásadním mravním učením a doslova páteří celé čínské kultury a vzdělanosti. Je určitě moudré a pro čtenáře obohacující, že do zmíněné knihy zahrnuli čínští autoři Čou Mej-žu a Ču Wej-chua také legendy právě o Konfuciovi.

A jak trefně píše v doslovu této knihy významná slovenská sinoložka Marina Čarnogurská, která je mimo jiné sestrou známého slovenského politika Jána Čarnogurského, mnohé Konfuciovy myšlenky zůstávají pravdivé a poučné i v dnešní době. Dokonce mohou být návodem pro hodnotný lidský život, a to v každé společenské době, v každém režimu. Mnohé dávné čínské pravdy se tak mohou stát i našimi lidskými pravdami a pomohou nám zdokonalovat naše povahové rysy tak, abychom vždycky nacházeli svou správnou lidskou cestu.

Je určitě dobrý nápad si tuto knihu přečíst a přesvědčit se nejenom o tom, že staré čínské mýty mohou být pravdivé i v dnešní době, ale prostřednictvím této starodávné literatury, ve které nalezneme mnohdy propojení fantazie s filozofií, je možné i více pochopit způsob myšlení lidí nám tolik vzdálené země. Abychom je mohli lépe pochopit. I v tom je tato neobyčejná kniha cenná a jistě stojí za přečtení.

Radovan Rybák