Literáti a mandaríni v sobě nesou odkaz konfuciasmu

K správnému prožívání letního prázdninového času patří nejenom poznávání starobylých měst nebo turistické výšlapy do tajemných zákoutí malebné české krajiny, kdy za zvuků kytar třeba vysoko v horách zní vpodvečer česká písnička, kterou zpívají mladí táborníci, nadšení z toho, že nemusí jít brzy spát, ale jistě i kvalitní četba. Je přece skvělé, nést si v batohu kromě všech praktických věcí také román a ten si v klidu, třeba za jízdy vlakem, číst. Jednu celkem objemnou knihu, kterou právě čtu, mohu vřele doporučit, věřte tomu, že její četba nebude v žádném případě ztrátou času, ale obohatí každého, kdo se ponoří do stránek této legendární knihy.

Jedná se o čínský román s názvem Neoficiální kronika konfuciánů (Žulin waj-š´), jehož český název zní Literáti a mandaríni. Autorem tohoto románu, který je považován za jeden z vrcholů čínské prózy je spisovatel Wu Ťing-c´, který dílo, které má téměř 700 (!) stránek, napsal zhruba v polovině 18. století, pak jeho román několik let koloval v opisech. Knižní vydání z let 1768-1777 se bohužel nedochovalo, každopádně první dochované vydání je z roku 1803.

Zmíněné dílo přeložil jeden z nejvýznamnějších českých sinologů, dnes již bohužel zesnulý překladatel a teoretik překladu Oldřich Král, který se zabýval právě starou čínskou literaturou, filozofií a uměním. Jeho překlady jsou specifické a cenné mimo jiné tím, že obsahují poctivě zpracovaný poznámkový a komentářový aparát, který objasňuje „nesinologům“ souvislosti textu, které by právě laickému čtenáři zůstaly z pochopitelných důvodů utajeny.

Tento román literární vědci považují za završení starého čínského romanopisectví. Není se čemu divit, vždyť samotný autor díla na velkém množství postav a lidských osudů tehdejší doby šikovně poukazuje na vrtkavost štěstí, mnohdy falešný lesk společenských úspěchů, případně pokrytectví tehdejší takzvaně vyšší společnosti. Podle Konfuciova učení dále dokládá, že cesta k vnitřnímu klidu, míru a spokojenosti je možná nejenom prostřednictvím návratu do ticha přírody, ale i díky zájmu o umění a každodennosti rodinného života.

Samotný spisovatel Wu Ťing-c´, který se narodil v roce 1701 ve vážené rodině vzdělanců, byl prý jednou z nejsvéráznějších postav v historii čínské literatury. V mládí sice dosáhl bakalářského titulu, jak se slušelo na potomka z takzvaně dobré rodiny, ale dál už na žebříčku přísných státních zkoušek, možná i z určité lehkomyslnosti, nikdy nepostoupil. Když se po smrti jeho otce zhoršilo jeho společenské postavení, uchýlil se nakonec do starobylého kulturního centra v Nankingu, protože právě tam měl možnost dozrát, uplatnit svůj literární talent a snad přijít i ke slušnému výdělku. Po sedmi letech života v tomto městě začal uskutečňovat svůj životní projekt, tedy rozhodl se psát Neoficiální kroniku konfuciánů, dílo, které stojí nad pozdějším vývojem klasického čínského románu. Svůj román napsal zhruba deset let a v roce 1754 tento svérázný spisovatel bohužel opustil naše pozemské bytí.

Zajímavé je, že přestože je děj románu umístěn do doby Ming, je v něm v 55 kapitolách podán kritický obraz tehdejší čínské společnosti 18. století, tedy hlavně vrstvy vzdělanců, vysokých úředníků a v neposlední řadě také byrokratů.

No a kdo jsou to ti literáti? Jsou jimi míněni lidé, kteří složili první stupeň státních zkoušek, stále četli, psali, vzdělávali se, milovali umění, především poezii, malbu nebo třeba kaligrafii. Většinou se živili jako externí učitelé, ale také psali knihy takříkajíc na zakázku nebo se věnovali právě kaligrafii. Pokud v průběhu života ale složili další stupně státních zkoušek, mohli zastávat dobře placené místo úředníka, stali se z nich mandaríni, tedy příslušníci tehdejší vládnoucí vrstvy.

Kompozičně je román vystavěn jako řetězec vzájemně propojených portrétů, jehož hlavní hrdinové náleží k příslušníkům tradiční konfuciánské džentry, tedy patří do společenské vrstvy konfuciánsky vzdělaných úředníků a statkářů. Autor vnáší do mnohdy svérázně laděného děje opravdu velké množství postav, pomocí jejichž životních peripetií popisuje tehdejší neschopnost úřadů nebo třeba korupci. Zmíněný popis, kritika a satira se děje na pozadí konfuciánského ideálu ušlechtilosti, který reprezentuje malíř Wang Mien. I když je velmi nadaný, odmítá složit vyšší zkoušky a ujmout se posléze nějakého úřadu. Odchází nakonec do ústraní, poté umírá ve vysokých horách jako naprosto neznámý člověk, protože odmítl komukoliv říct své pravé jméno.

Mnohdy ironicky a satiricky laděných příběhů je v románu více než dost, namátkou je to například vyprávění v kapitole 16 o tom, jak dobrý syn opatroval svého otce ve vesnici Veliké jívy a jak osvícený úředník z okresu Luo-čching nalezl zalíbení ve vzdělanci, nebo třeba další povedené vyprávění, a to v 47. kapitole líčí, jak bakalář Jou obnovoval pavilon Jüan-wu a solnař Fang ztropil pozdvižení v chrámu Věrných vdov. Zápletek, paradoxních situací a mnohdy nečekaných point je v každém vyprávění více než dost.

Literáti a mandaríni nesou v sobě zkrátka tehdejší základní autorovu inspiraci, což byl konfuciánský odkaz a jeho královský literární žánr – historii. Právě z těchto pozic vznikl první čínský vědomě sociální a kritický román. Ironie a satira, jistý druh až parodie či karikatury, do kterých se mnohdy propadají hlavní postavy příběhů, jsou v nich posvěceny pravdivou výpovědí s jistým morálním soudem, který je v souladu s autorovým pesimistickým nahlížením na tehdejší svět a jeho zákonitosti.

Na závěr je třeba připomenout fakt, o kterém se zmiňuje v doslovu právě sinolog a překladatel Oldřich Král, že literární a lidský rozměr románu prohlubuje lyrismus kulturní nostalgie v melancholickém prožívání genia loci města Nankingu a dalších čínských měst, jako třeba Chang-čou, Su-čou a podobně. Posuďte sami: „Pocta i sláva, urozenost, bohatství mizí meze stopy. Červánky Ťiang-su, z Chuaj-nanu staré druhy jsem vepsal do své knihy a srdce mi pukalo. Vždyť nevíš, kam řeka odnáší spadalý květ.“

Radovan Rybák, zvláštní zpravodaj CMG v Praze