Číňané jásají, že pro ně USA svou arogancí v Íránu vytvořili investiční ráj

2021-07-14 11:24:00
Sdílej:

Čína by asi Americe měla poslat poděkování, že její kroky vytváří ty nejatraktivnější investiční příležitosti pro čínské firmy. Když USA uvalí sankce na některé dovozy špičkových technologií z USA, stane se z toho vyklizení trhu pro domácí čínskou konkurenci, jíž se náhle dobře vyplatí investovat do náhrad za americké produkty s očekávatelným účinkem, že tyto firmy zanedlouho americké technické giganty nejenže nahradí na domácím trhu, ale také konkurenčními produkty za levný peníz zavalí i světový trh. Podobně „promyšleně“ však vytváří američtí geopolitičtí stratégové investiční příležitosti i mimo Čínu. Asi nejúžasnějším příkladem toho je Írán.

Čína právě oznámila, že do Íránu hodlá v následujících 25 letech investovat 400 miliard dolarů. Není divu, tato ropná a industrializující se země je úžasným zdrojem investičních příležitostí sama o sobě. Ovšem americké sankce a situace, kdy kvůli sankcím chybí konkurence spousty jiných investorů, z ní činí přímo investiční ráj. Navíc si odsud dovezou kvůli sankcím značně zlevněnou ropu. A ještě se jak Čína, tak Írán mohou Americe posmívat, jak je jejich šikana sankcemi při vydírání jiných zemí bezzubá a jejich postavení globálního hegemona vratké.

A to i přes Bidenovy sliby, že „Amerika je zpět,“ kdy tím myslí: „Americká hegemonie je zpět.“ Ale ať se podíváme kamkoliv, kde Amerika zkoušela během 6 měsíců Bidenovy vlády, uplatnit svou hegemonii, tam v podobě velkolepé show pro zraky celého světa pohořela. Krásně se to ukazuje např. na frenetickém úprku Američanů z Afghánistánu, kdy se jim svět posmívá, že je zpět někdejší chaotický americký úprk z Vietnamu.

Amerika pohořela i s šikováním svých nejbližších spojenců z jejího nejužšího kruhu, tedy z G7 proti Číně. Pohořela s blokováním Severního proudu 2 z Ruska, s blokováním Tureckého proudu a při spoustě jiných příležitostí. Teď nově se i Ukrajina odvrátila od Ameriky ve věci odsuzování Čína za Xinjiang a raději s ní podepsala do hodu o infrastrukturním plánu. A celý Střední východ včetně odpůrců Íránu začíná být k USA čím dál odtažitější a tím víc se přiklání jako ke svému partnerovi k Číně.

O Americe se navíc v poslední době začíná říkat, že je vlastně nezpůsobilá k vyjednávání a k uzavírání smluv a partnerství. Že je to tak trochu, jako byste se zkoušeli dohadovat se Somálskem. Cokoliv se v Americe dohodne s jednou částí jejích elit, hned jiná část zkouší sabotovat. A i když se podaří uzavřít smlouvu, jako tomu bylo v minulé Íránské jaderné dohodě, tak se nedá sázet na to, že by taková smlouva měla delší životnost než jedno prezidentské funkční období. Jak se to názorně ukázalo, když Obamovou administrativou ratifikovaná smlouva, od níž si američtí investoři slibovali i to, že se jim s její pomocí podaří dostat k úžasným íránským investičním příležitostem, byla Trumpovou administrativou promptně zrušena. A každý ví, že jakákoliv případná další dohoda s USA může skončit úplně stejně.

Bidenovi se nedávno také podařilo pánovitým chováním USA k jejich blízkému spojenci Saúdské Arábii roztrpčit i tuto zemi, když napříč celým Středním východem na všech stranách tamních konfliktů mají všechny země obavy, aby u nich zase nevypuklo nějaké Arabské jaro, jehož zdroj vidí ve Spojených státech, zatímco v Číně i v Rusku vidí spojence, kteří by jim mohli pomoci se od takového nebezpečí odstínit. Přičemž Čína je v dnešní době také nejspolehlivější investiční partner spolupráce, s nímž je nejlepším tahounem hospodářského rozvoje a vnitřní industrializace, jakému se nikdo další nevyrovná.

Tento vývoj je také doprovázen určitými sebe-posilujícími vnitřními zpětnými vazbami. Dospívá to až tak daleko, že Bidenova administrativa má teď strach uzavřít se svým donedávna úzkým spojencem se Sjednocenými arabskými emiráty velice lukrativní smlouvu na bitevníky F-35 za 23 miliard dolarů, neboť jim už nevěří a má obavy, že kvůli čím dál většímu bratříčkování místních šejků s Čínou to skončí tím, že ke strojům se dostanou čínští inženýři a zmocní se amerických technologií.

A na íránskou dohodu státy ze Zálivu, ač ne k Íránu moc přátelské, pohlíží jako na cosi, po čem také slouží. I ony by potřebovaly partnera pro dlouhodobé investiční projekty pro budování infrastruktur, energetiky komunikací aj. A tak je čínská investiční dohoda s Íránem zároveň perfektní reklamou na investiční partnerství s Čínou.

Ve stejné době se na Středním východě kromě standardního sporu mezi Íránskou osou a Saúdskou osou začíná rozhořívat spor uvnitř Saúdské osy, kdy Spojené arabské emiráty jsou se Saúdy v mnoha otázkách na kordy, jako je politika k Íránu, Kataru, Jemenu, obchodní strategie OPEC aj. Rozpadá se tím zároveň i pletivo vztahů, jaké si tam USA v minulosti vybudovaly.

USA zároveň ztrácí páku na téměř všechny v oblasti. Írán teď už určitě nebude při vyjednáváních o další jaderné dohodě ochoten k žádným ústupkům kvůli konci sankcí a případnému lákání amerických investic. Spolupráce s Čínou prakticky vše, co by mohl dostat od spolupráce s USA i z ukončení sankcí vynahradí. Také všichni ostatní kolem vidí, že pro dobrý výhled na budoucí rozvoj a prosperitu není moc nutné zalíbit se Velkému bratrovi, ale že k dispozici jsou partneři, jako Čína, která ráda investuje, vůbec nikoho nezkouší vydírat, vnucovat mu na věci své pohledy a přístupy. Washingtonské mocenské páky se začínají ukazovat jako nefunkční, a aby Washington něčeho dosáhl, musel by se ukázat jako výhodnější a štědřejší partner než Čína, což je dost těžké.

Důsledky této situace se k radosti Íránců začínají projevovat i v širším měřítku. Írán donedávna úzce spolupracoval ku prospěchu obou stran s Indií. Jenže Indie, která se dostala do sporů s Čínou projevujících se i v pohraničních ozbrojených šarvátkách sháněla velmocenského spojence, kterého našla v Americe. Američané však Indy donutili, aby za americkou přízeň „zaprodali“ svého dosavadního partnera Írán. Čímž ovšem o to více vyklidili pole pro možnosti, aby Čína nabídla výhodné partnerství, a tak se už zase mezi Indií a Íránem dohadují nové smlouvy na odběry íránské ropy a na návrat k výhodné spolupráci, která mezi oběma zeměmi donedávna kvetla. Indové jsou zřetelně dost chápaví. Výrazně chápavější než washingtonští stratégové, kteří by rádi mistrovali celý svět, ale příliš nechápou důsledky svých činů, že svými sankčními režimy aj., jelikož už nejsou zdaleka nenahraditelní, jen vyklízí trhy a prostory pro spolupráci jiným, přitažlivějším potenciálním partnerům.

Karel Pavlíček, zvláštní komentátor CMG v Praze