Budoucnost Afghánistánu musí být bez amerického „budování národů“

V roce 2001 se Spojené státy vydaly se svými jednotkami CIA do Afghánistánu a svrhly Tálibán, který tehdy ovládal drtivou většinu země. Ten pocit byl v té době jásavý. Poté americký prezident George W. Bush vyzval k vytvoření Marshallova plánu pro Afghánistán a snažil se restrukturalizovat zemi tak, jak to USA kdysi udělaly v Evropě po druhé světové válce.

Co chtějí afghánští lidé? Průzkum veřejného mínění Asijského fondu v Afghánistánu v roce 2019 zjistil, že 58,2 procenta afghánských lidí věří, že se země ubírá špatným směrem. Strach o osobní bezpečnost od roku 2012 nepřetržitě stoupá, přičemž 74,5 procenta respondentů uvedlo, že se obávají o svou osobní bezpečnost.

Zapomeňte tedy na ekonomický rozvoj, rovnost nebo vzdělání: Spojené státy nebyly ani schopny poskytnout afghánskému lidu základní pocit bezpečí. Poté, co bylo tolik slíbeno, zbyla afghánskému lidu země zmítaná válkou a politická nestabilita, která zabránila uzdravení jejich vlasti.

Abych byl spravedlivý vůči Joe Bidenovi, vina neleží jen na něm. Kterýkoli americký prezident, který by se pokusil stáhnout ze země, by byl bombardován kritikou. Důvěryhodnost Spojených států již byla zpochybněna jejich činy jinde. Sýrie je katastrofa zahraniční politiky USA, která se odehrává před našimi očima. Země jako Libye a Somálsko jsou stále zapleteny do účinků amerického intervencionismu.

„Prostě nemáme postkonfliktní stabilizační model, který by fungoval,“ řekl podle Washington Post kdysi poradce prezidenta Bushe pro národní bezpečnost Stephen Hadley. „Pokaždé je to spontánní zásah. Nemám důvěru, že kdybychom to udělali znovu, udělali bychom to lépe,“ řekl.

Afghánistán není první z takových neúspěchů a nebude ani poslední. Pokud nás americké řádění a budování národů za posledních dvacet let něco naučilo, pak je to to, že budování národa je iluzí, neúspěšným experimentem zahraniční politiky USA a závislostí, které nelze odolat. Intervencionalismus, nutkání změnit politický model jiných zemí a přitom ignorovat jejich společenské preference a kulturní strukturu, jsou diplomatický hřích USA.

Je načase, aby si afghánský lid vybral svůj osud bez vnějších zásahů. Stejný průzkum nadace Asijský fond zjistil, že 89 procent respondentů podpořilo snahu vyjednávat s Tálibánem a 64 procent se domnívá, že usmíření mezi afghánskou vládou a Tálibánem je možné, což znamená, že afghánský lid má sklon přijmout Tálibán jako vládnoucí moc.

Kdokoli se dostane k moci, ať už Tálibán, prezident Ashraf Ghani nebo nějaká forma koaliční vlády, ponese břemeno rekonstrukce země, jejíž sociální síť se po desetiletích chaosu a konfliktů rozpadla, uklidnit populaci otřesenou nejistotou a chudobou a obnovit identitu Afghánistánu na globální scéně. Skutečně legitimními vůdci země mohou být pouze ti, kteří kladou na první místo zájmy lidí.

Svět může nabídnout svou pomoc tím, že se vyhne zasahování do vnitřní politiky země. Míč je zpět na hřišti afghánského lidu a je na jeho zodpovědnosti ho zahrát. (Kl)