Byl Afghánistán USA osvobozen a Tibet Čínou okupován, nebo tomu bylo přesně

Byl Afghánistán USA osvobozen a Tibet Čínou okupován, nebo tomu bylo přesně naopak?

Velké shromáždění k oslavě 70. výročí osvobození Tibetu na náměstí Potala v hlavním městě Tibetské autonomní oblastí Číny v Lhase 19. srpna 2021. Účastní se ho přes 20 000 lidí z rozmanitých tibetských etnických skupin. Ke shromáždění promlouvá Wang Yang z politického byra Ústředního výboru Komunistické strany Číny. (Xinhua/Sun Ruibo)

Všichni víme, že v posledních asi tak 200 letech, když někam přijdou cizí vojska, tak tu zemi údajně vždy „osvobozují“, což je někdy pravda, jindy ne. Jak ale rozpoznat okupaci od osvobození? Porovnejme vstup vojsk do dvou vysokohorských zemí. Jednou z nich je Afghánistán, který USA, jak říkají, osvobodily před 20 lety. Teď se z něj ani nestačily stáhnout. Pět týdnů po zahájení amerického odchodu se 300 tisícová Američany špičkově vycvičená a vyzbrojená armáda „legitimní“ vlády země vzniklá z onoho „osvobození“ úplně zhroutila tváří v tvář 75 000 ne moc cvičeným Talibáncům vyzbrojeným starým haraburdím, které by šlo všude dávno už do šrotu. Není to náhodou tím, že tamní vláda a její armáda byla jen zanechanou zástupnou okupační silou, která v očích národa neměla jakoukoliv legitimitu?

Další původně chudou vysokohorskou zemí, o které jedni říkají, že byla uzurpována, jiní osvobozena, je autonomní čínská oblast Tibet, jehož vlajkou se naši bojovníci za „liberální“ hodnoty tolik ohání. Asi by bylo dost absurdní, kdyby se někdo v poslední době vydal na dovolenou do „osvobozeného“ Afghánistánu, ač tamní příroda k tomu jistě svádí. Ale těch 116 turistických areálů je každou sezónu v Tibetu přecpaných cizinci, jejichž počet o dost převyšuje místní obyvatelstvo, protože země je bezpečná a žádný „odpor k okupaci“ by tu nikoho ani nenapadl, naopak se těší z prosperity, která zde díky čínským investicím prudce roste. Během čínské 13. pětiletky (2016-2020) navštívilo tuto autonomní oblast 160 milionů turistů. Ti turisté by se tu tolik nerojili, kdyby tu nebylo jen velmi bezpečno, ale kdyby tu nebylo k dispozici kvalitní a levné bydlení, dobrá levná strava, zajištěná zdravotní péče, komunikace a dobrá doprava.

Taková doprava je v Himalájích docela problém, ale pro Čínu s jejím investičním infrastrukturním rozpočtem a stavebními kapacitami ne moc velký. A tak Tibet nejenže je osazen hojností dopravních letišť obsluhujících 140 letových linek, ale jezdí tu mezi zasněženými skalisky po monumentálních mostech rychlovlaky, takže z čínského Nyingchi vlakem 435 km do Lhasy netrvá více než u nás cesta z Prahy do některého z krajských měst. Do každé vesnice vede alespoň okresní silnice.

Turisty sem lákají nejen úžasné přírodní scenérie, ale i kultura a památky. Ty památky se těší značné ochraně, kdy památkářské péči se těší nejen stavby, ale i nehmatatelné kulturní dědictví, k čemuž patří třeba tibetská opera nebo tibetská medicína, které jsou na seznamu chráněného a opečovávaného kulturního dědictví, k čemuž funguje skoro 800 ochranářských projektů.

K ochraně některých z nich např. tibetských tradičních lázní se připojilo už i UNESCO, ale také tibetské opery či eposu Král Gesar a spousty jednotlivostí, které by asi nemělo smysl vyjmenovávat.

Do péče o památky se v Tibetu od roku 2006 nalilo 300 milionů yuanů, kdy většina není z místních zdrojů, nýbrž 195 milionů poslala centrální čínská vláda. Kromě klasických muzeí bylo v Tibetu 18. května 2018 zřízeno i muzeum nehmatatelného kulturního dědictví. Tradice se tu ctí ale nejen v památkové ochraně nýbrž v normálním každodenním životě.

Používá se tu místní tradiční jazyk a vyznává se tu lámaismus jako standardní náboženství, což prý významně pomáhá s veškerou péčí nejen o památky, nýbrž i o životní prostředí, protože tato víra do sebe jako významnou součást vtěluje harmonii s přírodním prostředím.

Roku 2018 v Tibetu fungovalo asi 1 780 chrámů a svatyní, kde pravidelně probíhají náboženské aktivity a působí ze 46 000 lámaistických mnichů a jeptišek. Avšak ne veškeré obyvatelstvo jsou lámaisté, není tu ani málo muslimů a katolíků, kdy ti všichni mají podobné možnosti jako převažující lámaisté.

Nemalé prostředky se investují do údržby, renovací a ochrany takových monumentů jako palác Potala, chrám Jokhang. Pomáhá se s náboženskými aktivitami jako poutě, např. Kora po svatých horách a řekách, s festivalem Saga Dawa, festivalelm Shoton a oslavou Zářivého Buddhy, což značně přispívá k celkovému kouzlu této střechy světa. Tibet je oblastí nábožensky a etnicky dost rozmanitou, kdy všechny skupiny žijí bez potíží v harmonii, vyznávají si svou víru a tradice bez třenic a nesvárů.

Nicméně vysokohorské regiony všude ve světě obvykle patří k chudým. Tibet také zůstává spíše venkovskou oblastí s nižší mírou industrializace, než jak je v Číně normál, i když to se s budováním dopravních infrastruktur a energetiky k zásobení Tibetu jako průmyslové oblasti mění a industrializace je už v rozběhu. Nicméně živobytí, vzdělání, lékařská péče atp. už jsou zde na standardní úrovni. Před 70 lety po připojení Tibetu 90 procent obyvatel v podstatě hladovělo a mělo problémy s podvýživou. 95 procent lidí bylo negramotných. Chudoba a hlad zde však už byla zcela vymýcena i u okrajových etnik. Stav bydlení je takový, že na Tibeťana vychází 40 čtverečních metrů obytného prostoru.

Děti a mládež tu mají garantováno 15 let školní docházky a studia financovaného v celé oblasti z veřejných peněz. Neplatí za to žádné školné, učební pomůcky, učebnice, ani poplatky za bydlení v internátech, jídlo ve školních jídelnách či za dopravu do školy a dalších už od školky po dokončení střední školy. Žádná rodina, i když ne zrovna bohatá, nemusí tedy mít obavy o vzdělání svých dětí.

Původně před připojením k Číně bylo v Tibetu kromě několika mála drahých soukromých škol pro vyvolené veškeré školství soustředěné do klášterů, které vedly všechny školy. Učiteli byli vždy mniši a výuka probíhala v modlitebnách. Neexistovala žádná instituce, která by měla na starosti školství jako takové, jeho úroveň a jeho osnovy. Ve většině škol se takové předměty jako moderní vědy třeba matematika, fyzika a chemie moc nevyučovaly.

Po osvobození Tibetu roku 1951 byla mezi zdejší vládou a ústřední čínskou vládou podepsána smlouva o postupném budování školství. Moderní školství se zde muselo budovat od základů nejdříve ve školách ve velkých městech, které postupně přibývaly, než byla pokryta celá země a odstraněna negramotnost. Dnes zde funguje komplexní školský systém od školky až po vysoké školy poskytující všeobecné i pracovní vzdělání či speciální doplňkové vzdělání.

Karel Pavlíček, zvláštní komentátor CMG v Praze