Tažení za jednotnou EU proti Číně?

Dezinfekce řečnického pultíku v Europarlamentu před červnovým otevřením zasedání po jeho 15měsíční odmlce kvůli pandemii. Photo: AFP

V poslední době se v EU projevují velice protichůdné tendence. Mezi Čínou a Evropou po vybudování železničních koridorů Iniciativy pásu a cesty v rámci větve této „Nové Hedvábné stezky“ zvané Eurasijský pevninský most vznikla asi nejhladší transkontinentální dopravní cesta naší planety a obchod i další ekonomická spolupráce roste ku prospěchu obou stran i sousedů obou stran raketovou rychlostí. Čína se stala největším obchodním partnerem EU, obchod s ní rostl oboustranně i během nejhlubší pandemické deprese a Čína se pro EU stala hlavním záchranným lanem dodávek zdravotních pomůcek během vrcholu pandemie a hlavní lokomotivou růstu táhnoucí Evropu k ekonomickému zotavení.

Evropský business nad tím „chrochtá blahem“, ale bohužel začaly sílit snahy takových, jako třeba náš Fiala, který by nejraději zrušil veškerou hospodářskou a zvláště investiční spolupráci našich podniků s čínskými, s jeho tvrzením „patříme na Západ“ i některých takových, kteří vnímají dodavatelské kontrakty s čínskými firmami jako „formu agrese“. A všude platí v podstatě pravidlo, čím více je nějaká politická síla spjatá s businessem, tím více je pro rozvoj ekonomické spolupráce oproštěné od politikářského hašteření, a čím více je založena spíše ideologicky, tím více i za cenu vlastního ekonomického sebepoškozeních chce rozvoj této spolupráce vykolejovat.

Ti ideologové ale nejsou schopni získat navrch, a tak zkouší série provokací ve snaze hašteření kolem nich eskalovat do rozsáhlejšího nepřátelství, do kterého budou moci zatáhnout celou EU.

A tak, když popuzování Číny údajnými problémy s lidskými právy v Tibetu vyšlo už z módy, objevili jako bájnou zemi lidskoprávních hororových příběhů Xinjiang, kde je prý zdejší etnická většina vlastně utlačovanou menšinou, a zdejším hlavním problémem není nezaměstnanost, nýbrž nucená práce. Kvůli těmto pohádkám se podařilo v Europarlamentu, který je do velké míry obsazen proti-čínskými aktivisty ochotnými obětovat business, prosadit sankce na některé Xinjiangské činitele a pak po odvetných opatřeních situaci eskalovat zastavením projednávání Komplexní investiční dohody (CAI) s Čínou.

A nepříjemné důsledky to má, neboť ač kde roste vzájemný obchod, tam zpravidla rostou i vzájemné investice, mezi EU a Čínou je to ale momentálně naopak, což se nelíbí ani businessu ani pragmatickým politikům, jako náš prezident Zeman.

Ale Xinjiang už asi začíná trochu nudit, a tak ideologové zkouší hrát s Taiwanem a pokusit se na něm vyprovokovat nějaké škorpení, které by šlo eskalovat do většího konfliktu a rozvoj úspěšných ekonomických vztahů tak vykolejit. Propůjčila se k tomu dokonce i země se silně ideologicky založenou vládou – Litva, která i za cenu značných ekonomických ztrát předstírá, jak je pro ni Taiwan důležitý, a že za něj položí i vlastní ekonomický život, ale hlavně chce „solidárně“ strhnout celou Evropu, aby se za ni „postavila“ a nechala se vtáhnout do zbytečného konfliktu, jaký by normálně pragmatické síly nepřipustily.

A už se do takové „solidární“ eskalace pustil německý zástupce strany představující ideologii a ignorování ekonomiky a reality, tedy Zelených, z Německa Reinhard Butikofer, který už je pod čínskými sankcemi, neboť patřil k hlavním aktérům sino-fobní hysterie kolem Xinjiangu. Ten považuje podniky a země usilující o pragmatické vztahy s Čínou místo sebepoškozující izolace od Číny za podléhání čínské strategii „rozděl a panuj“ a před tou ve svém plamenném projevu v Europarlamentu evropské vůdce varoval.

Snažil se z žhavého ložiska uměle vyprovokované třenice mezi Litvou a Čínou kvůli Taiwanu, na kterém Litvě neskutečně „záleží“, rozdmýchat požár celkového konfliktu, když na členské země EU naléhal, aby zaujaly k tomuto sporu jednotný postoj proti Číně stejně jako při jiných příležitostech, kdy aby ‚čelily‘ Pekingu vytvořily kolektivně jednotnou frontu. Neboť věděl, že pragmatičtější země jako Francie, která kromě silných hospodářských vztahů s Čínou s ní úzce spolupracuje na stabilizaci a rozvoji Afriky, a jeho vlast Německo, pro které je Čína největším obchodním partnerem, by takovému vývoji rády zabránily, tak Německo s Francií vyzval, aby „se ‚sobecky‘ nesnažily řídit vztahy mezi EU a Čínou.“

Jeho postoj je důvodem k obavám více než vzhledem k jeho počínání v Europarlamentu v tom, že v nadcházejících německých spolkových volbách bude jeho strana mít značnou část poslanců Bundestagu a skoro určitě bude součástí nějaké vládnoucí koalice, takže vládní pragmatismus by mohl vystřídat ideologismus s přezíráním ekonomiky a reality, což by se z Německa promítlo do směřování samotné EU. A že k tomuto politickému posuvu dojde, určitě doufají ti, kdo přiměli Litvu, aby se k těm provokacím propůjčila. Litevský ministr zahraničí nedávno ostatní členy EU vyzval, aby přestali brát ohled na Čínu a přidali se ve sporu s Čínou v postojích k Taiwanu na stranu Litvy s tím, že to franko-germánské vedení vztahů EU-Čína by konečně měla nahradit jednotná fronta proti Číně. A to, ač počínání Litvy bylo vlastně odštěpenectvím od linie EU a jeho výzva v podstatě znamená, že EU by jako svého vůdce měla následovat Litvu a ne své ekonomické těžké váhy, neboť maličká Litva je správným ideologickým vůdcem Evropy a určovatelem jejích hodnot, které přeci nemůže určovat ekonomika. Ti ideologové „nové evropské správnosti“ v podstatě požadují, aby EU nahradila Čínu Taiwanem a od Číny se v největší možné míře izolovala a stavěla se, kde to jde, proti ní, ať to stojí, co to stojí.

K radosti jestřábích kruhů geopolitických stratégů ve Washingtonu, kteří ještě neopustili své sebeklamné fabulace o globálně novém americkém století, by se tedy Evropa měla zapojit do obchodní války, kterou s Čínou částečně vedou USA. A být přitom „papežštější než sám papež,“ když Amerika i tak posiluje ekonomické vztahy s Čínou, a chovat se tak trochu jako „ekonomický sebevražedný atentátník.“

Měla by se odpojit od lokomotivy svého růstu a od své politiky volného a otevřeného trhu, jaká prý patří k základním Evropským hodnotám. Udělat tedy jakousi čistku ve svých dodavatelských řetězcích a v investičním prostředí s cílem „osvobodit“ se od možné závislosti na Číně. Už žádné 5G sítě s Huawei atp.

Měla by tedy postupovat stejně, jako se postupovalo při budování Mezinárodní kosmické stanice, kdy z tohoto projektu byla Čína uměle vyloučena, a výsledek je ten, že Čína má na orbitě novou stálou kosmickou stanici, a ta stanice, do které se Čína nesměla zapojit, je už v posledním tažení a nemá ani vyhlídku na nějakou náhradu.

Karel Pavlíček, zvláštní komentátor CMG v Praze