Dohnaly USA Francii a EU k návratu Gaullismu?

Poslední události v americké zahraniční politice, která se ukazuje být přezíravá k evropským spojencům a chaotická, přesvědčily Francii a většinu EU o nutnosti si od ní držet odstup a jednat samostatně.

Vztah Francie k Atlantickému společenství vedenému USA býval v moderní poválečné historii občas dost problematický. V dobách, kdy převládal vliv generála de Gaulla, vnímala Francie přílišné zapojování země do Atlantické alianční politiky jako v rozporu se svojí suverenitou a s národními zájmy. Vyvrcholilo to, když Francie fakticky zastavila na řadu let své zapojení do NATO a jaderně se vyzbrojila. Spolu s posilováním role Francie v Evropské integraci, její odtažitost k Euroatlantické ose ve formální politice ochabovala a Francie se stala i jedním z hlavních aktérů v NATO, ale ideologicky je přítomna pořád, a to nejen v okrajových stranách, které se k tomu hlásí, jako Republikáni a populistická Národní obroda pod vedením Marine Le Pen.

Náhle to vypadá, jako by duch de Gaulla ožil i ve francouzské vládě a vládnoucí straně - Republika vpřed! - a šířil se z ní dál. Když Macronova Francie v září odvolala svého velvyslance ve Washingtonu byl to těžký šok, neboť k odvolávání velvyslanců nedocházelo ani za zmiňovaného de Gaulla.

Tím primárním a zjevným důvodem byl tajnůstkářsky za zády Francie uplichtěný kšeft Ameriky s Austrálií i s účastí Británie, při němž vytěsnili Francii z dohody s Austrálií o nákupu 12 francouzských ponorek za 66 miliard $, kdy všichni tito údajní „spojenci“ Francie záludně celou dobu mlčeli a Francii pak postavili před hotovou věc. Následná usmiřující cesta amerického ministra zahraničí Tonyho Blinkena ve Francii nic „nevyžehlila“. Záludný způsob ukončení smlouvy platné od roku 2016 s jedním z hlavních zbrojních podniků v zemi se státním podílem Francie doslova prohlašuje za dýku v zádech od svých přátel.

Americký ministr zahraničí Antony Blinke vypovídá před senátní Komisí zahraničních vztahů během revize požadavků svého ministerstva na rozpočet ve finančním roce 2022 ve Washingtonu D.C. – hlavním městě Spojených států – dne 8. června 2021. (Photo/Xinhua)

Krásně se tím ilustruje základní princip americké imperiální politiky, že USA nemají přátele, ale jen zájmy, a svým zájmům své naivní spojence věřící na přátelství Ameriky vždy rádi obětují. Jenže své zájmy má i Francie a při jejich prosazování byla dosud s ohledem na USA i další Anglosasy poněkud zdrženlivá. Francii se vůbec nelíbí otevřeně proti-čínská politika Anglosasů. Také se snaží výrazně prosazovat ve světě, např. v Africe, kde má své rozsáhlé zájmy i Čína a kde obě země velice dobře spolupracují. A k oblastem, kde chce výrazně rozšířit své zájmy, patří Tichomoří, o čemž např. francouzský list Libération píše jako o ideji „Pacifické Francie“ a spojenectví s Austrálií ukuté těmi ponorkami se k Pacifické Francii mělo stát nástupištěm. Francie se zde též měla stát jakýmsi vůdcem prosazování vlivu Evropské unie v Indo-pacifiku, což mělo posílit jak geopolitické postavení Unie a Francie, tak postavení Francie v Unii.

Austrálie ale takovýmto podrazem přeběhla do tábora zastánců strategie nové Studené války proti Číně, čímž mj. hatí francouzské a evropské geopolitické a pacifické ambice. V prohlášení ze 17. září to Francie i jasně vyjádřila tvrzením, že „Důsledky stažení z této smlouvy mají přímý dopad na vizi, jakou máme o svých aliancích, o našich partnerstvích a o důležitosti Indo-pacifiku pro Evropu.“ Francie má na strategii v Indo-pacifické oblasti zcela jiný pohled než USA a další Anglosasové.

Francie se za prezidenta Emmanuela Macrona vypracovala do postavení vůdce Evropské unie a duch gaullismu v ní opět ožil, když začala EU vést k nezávislejší zahraniční politice a k posilování jejího nezávislého vlivu na globální scéně, k čemuž jistě přispíval i přístup Trumpovy administrativy značně přezírající euro-atlantické spojenectví, a tak se k přístupu Francie začaly přidávat i další země. Evropská unie si ale dělala iluze, že s nástupem prezidenta Bidena do Bílého domu se Amerika opět vrátí ke svému úzkému euroatlantickému partnerství a nebude protlačovat svou jednostrannost, což se projevilo i v nadějí prosyceném prohlášení předsedkyně evropské komise Ursuly von der Leyen, že Evropa má zase v Bílém domě přítele.

Francouzský prezident Emmanuel Macron promlouvá k tisku na devátém Summitu členů Evropské unie ze Středomoří (EUMED 9) v řeckých Aténách 17. září 2021. (Photo/Xinhua)

A tak není divu, že ve Francii zase začíná povstávat duch gaullismu stupující do Elysejského paláce. Nejen Francie, ale i EU a většina jejích členských zemí by raději s Čínou více kooperovala, než aby k ní zaujímala přístup prosazovaný USA a dalšími Anglosasy. Macron patřil k těm, kdo těsně před nástupem Bidena prosadili podepsání investiční dohody mezi EU a Čínou CAI, jejíž ratifikace teď vázne na obstrukcích pro-amerických jestřábů v Europarlamentu, neboť Bidenově administrativě se vůbec nelíbí. Jenže duch gaullismu v Elysejském paláci sílí natolik, že prezident Macron v únoru 2021 v Atlantické radě prohlásil: „Naší povinností určitě není uvrhnout se do situace, v níž budeme záviset na rozhodnutích USA.“

To však bylo dost dlouho předtím, než došlo k posledním roztržkám, kdy dohoda AKUS je nejspíš těžkou a dost obtížně napravitelnou ranou transatlantickým vztahům, kdy k tomu teď přistupují i další problémy, jako ohromné výpadky nasmlouvaných dodávek kapalného zemního plynu pro Evropu z USA, když se Evropa potýká s energetickou krizí. Gaullismu se podobající přístup se proto šíří do mnoha dalších zemí EU a slyší na něj i většina evropských business kruhů. Velká část evropských politických a obchodních vůdců začíná Ameriku vnímat jako zemi značně přezírající zájmy svých spojenců, takže je třeba, aby si Evropa začala více hledět svého - včetně politiky k Číně střižené na míru jejím vlastním zájmům.

Důvěra v Ameriku také u jejích spojenců začíná uvadat i v daleko fundamentálnějších záležitostech. Totální chaos při odchodu z Afghánistánu nebo dost nejapný přístup k logistické a finanční krizi v USA podvrací důvěru, že v USA třímá kormidlo kompetentní vedení. I některé jiné věci např. když jedna administrativa podepíše jadernou dohodu s Íránem a druhá ji okamžitě pošlape, budí dojem, jako by nešlo o zemi s konzistentním vedením, nýbrž spíše o padlý stát, kde se mocenští lordi přetahují o kormidlo a dělají si vzájemně naschvály.

Na nedávném jednání evropských vůdci ve slovinském Brdo se sice na ničem konkrétním moc nedohodli, shodli se však na nutnosti aktivnější a samostatnější zahraniční politiky a vlastní politiky k Číně.

Karel Pavlíček, zvláštní komentátor CMG v Praze