Zvrhne se klimatická konference v Glasgow na geopolitickou hru?

Cestující a policisté 30. října 2021 v Ústředním vlakovém nádraží v Glasgowě ve Skotsku ve Velké Británii. 26. Konference o klimatické změně smluvních stran Spojených národů (COP26) je naplánovaná od 31. října do 12. listopadu v Glasgowě ve Skotsku. Ta je první svého druhu od nabytí účinnosti Pařížské smlouvy. Photo:Xinhua

Tak nám v britském Glasgowě začala 26. Konference OSN o klimatické změně (COP26), kde by se měla mezinárodně dohodnout strategie lidstva v klimatických záležitostech. Všechny strany k tomu přistupují plny nejistoty. Rozhodní zastánci boje s klimatem o ní prohlašují, že to je pro lidstvo poslední šance, jak klima zregulovat. Ale ti, co na vyhlídky této konference pohlíží přes „politické klima“, v jakém budou jednání probíhat, jsou plni obavy, že nejenže se nic nedohodne, ale vznikne i spousta řevnivost a celý proces úsilí o regulaci klimatu bude vykolejen.

Těsně před tímto summitem proběhl summit vůdců zemí G20, kde bylo klima též na pořadu jednání a byl to takový testovací polygon pro politické klima před jednáním o atmosférickém klimatu. Načež britský ministerský předseda Boris Johnson, donedávna plný nadějí na úspěchy boje s klimatem, v neděli po jednání G20 chmurně prohlásil: „Jestli selže Glasgow, tak selže i celá ta (klimatická) záležitost.“

A podle předběžných prohlášení to vypadá, že hrozí, že celá konference se zvrhne do zápasů v bahně, kde se strany budou vzájemně obviňovat, že za to může někdo jiný. Země Západu v čele s USA zkouší přesvědčit rozvojové a rychle se rozvíjející země, aby se svým rozvojem skončily a obětovaly ho pro dobro planety, přičemž ony samy toho tak moc obětovat nemusí, protože jejich vývoj poměrně stagnuje, ale díky přijetí klimatických závazků jejich konkurenty, se nebudou muset bát, že je někdo předežene. Indie vykřikuje, že by ráda nějaké klimatické závazky přijala, ale že nemůže kvůli Číně.

Čína je asi jediná země světa, která vypracovala průchodný klimatický plán s potřebným přechodem na jiné energie, jako třeba jádro aj., který je kvalitním technickým a ekonomickým projektem, ne ideologickým konstruktem. Země jako USA, které žádný skutečný realizovatelný plán nemají a ani si na takový plán neschválily na rozdíl od Číny rozpočet, Čínu obviňují, že její realisticky připravené závazky jsou na rozdíl od jejich prázdných slibů nedostatečné.

Čína a rozvíjející se ekonomiky v tomto pokryteckém přístupu tedy začínají vidět spíše nástroj k zadušení rozvoje konkurentů Západu než nástroj na zastavení změn klimatu.

A prakticky všichni se shodují, že klíčové bude, jestli se dohodnou dvě největší ekonomiky světa USA a Čína, když ano, tak se zřejmě summit podaří. Jestli se nedohodnout tito dva, tak i přes snahy jiných je možnost globální dohody, která nebude jen snůškou prázdných frází, dost těžko možná. Ale USA mají problém se s Čínou dohodnout i na vzájemném obchodu, ač by na takové dohodě značně vydělaly. A např. ač ministryně financí – zastupující v USA spíše business - požaduje zrušení tarifů na čínské zboží, tak na to jestřáby ovládané ministerstvo zahraničí zatím nereaguje. A jednání o COP26 budou v USA mít v ruce spíše ti, co dělají geopolitiku, než ti, co dělají business.

Ti si hrají na strašně ušlechtilé, kteří „přijímají“ závazky jak z říše pohádek a bez studií proveditelnosti i bez rozpočtu, neboť Kongres na tyto účely požadovaný rozpočet neschválil. Hrají si ale na toho ušlechtilého, co zachraňuje svět, ale jen ta zlá Čína jim to kazí. Nejspíš zopakují to, co vykřikovali na summitu G20, že dosažené úspěchy byly převážně výsledkem „americké diplomacie“ a že Čína je „nejvýznamnějším odpadlíkem“ od boje s klimatickou změnou a že je na ni nutno tlačit. A budou s klimatem hrát tak nějak stejně falešnou hru, jakou hrají s Tchaj-wanskou kartou.

A stejně jako sami sebe označí za strůjce všech dosažených úspěchů, označí Čínu za toho, kdo zhatil dosažení skutečných úspěchů. Čína – největší emitent uhlíku – je zlá, zatímco oni - druzí největší - jsou ti ušlechtilí. Skutečnost, že ve spotřebě uhlíku na hlavu jsou USA daleko před Čínou, v tom přeci nehraje žádnou roli. Ani to, že jejich spotřeba výrobků s uhlíkovou stopou je daleko vyšší, jen jsou ty výrobky pro ně vyrobeny v Číně, Indii aj., tj. u těch „zlých“, kteří hatí jejich „ušlechtilé“ úsilí.

Ti ostatní by je měli poslechnout, tedy zarazit svůj rozvoj, srazit si životní úroveň a nekonkurovat jim.

O klimatické konferenci v Glasgowě se říká, že je to poslední šance pro lidstvo, aby zastavilo vzestup teplot, jenže je dost pravděpodobné, že ti, kdo mají na starosti zastupování USA na této konferenci, v ní vidí spíše poslední šanci, aby zastavili ekonomický, sociální a významový vzestup Číny. Takže k očekáváním, že dialog mezi těmito dvěma zeměmi úspěšnost summitu zachrání, je třeba přistupovat se značnou opatrností.

Protože Čína i jiné země přeci jen nějaké závazky přijmou, tak všechny ty jejich závazky si budou USA přisvojovat jako „svůj“ úspěch a doklad o svém vlivu a autoritě na světě. Nicméně chovají se ke klimatu jako k zase další pomůcce jejich ideologického boje proti Číně vedle lidských práv, boje proti příliš úspěšným čínským technickým firmám a vedle Tchaj-wanu, tj. jako k pomůcce k ohrazování Číny, aby moc nerostla, ne k záležitosti společného zájmu, kterou je třeba řešit v poctivém partnerství. Světu budou nejspíš chtít předvádět, i jak jsou na Čínu a každého, kdo je neposlouchá, přísní.

Jak ale ten „ušlechtile“ přijatý závazek Bidenovy administrativy brát vážně, když bez řádného podložení studiemi proveditelnosti a techniky a ekonomy prováděnými realizačními projekty lze spíše čekat, že i kdyby jeho administrativa opravdu chtěla něco takového realizovat, dopadne to jako stažení z Afghánistánu nebo řešení americké logistické krize. Biden chtěl na svůj plán k řešení klimatických, infrastrukturních aj. záležitostí 1,75 bilionu dolarů, ale v Kongresu se ho nedaří prosadit, takže jakékoliv americké „závazky“ v tomto smyslu, mají ke skutečným závazkům hodně daleko. Přitom se americkým zákonodárcům nelze tak moc divit, když se jim nejspíš také nechce uvolnit peníze jen na krásný slib bez dostatečných podkladů.

Když se nedaří Bidenově administrativě přesvědčit o smysluplnosti svých slibů ani domácí zákonodárce, asi těžko je bude brát vážněji světová komunita. Kromě toho lze čekat, že jestli se za necelé 4 roky dostane k moci Trump nebo někdo mu podobný, tak zase všechny klimatické snahy zastaví.

Hlavním viníkem dost možného neúspěchu COP26 budou tedy USA, ne Čína.

Karel Pavlíček, zvláštní komentátor CMG v Praze