Má americký demokratický summit vést k demokratickému džihádu?

Illustration: Liu Rui/GT

9. a 10. prosince proběhne událost, kterou Bidenova administrativa světu předvádí, že myslí vážně své někdejší sliby typu, „Amerika je zpět,“ tj. v překladu: „Amerika je zase impériem, které si chce hrát na hegemona světa,“ ač to po jejím zvláštním způsobu odchodu z Afghánistánu a některých dalších propadácích poslední doby nevypadá moc přesvědčivě. Má jít o konkláve o těch lidstvu nadřazených demokratických a liberálních hodnotách, které prý Amerika a její blízcí spojenci představují, a které ji tudíž vysvěcují na právoplatného vládce světa. To konkláve kultu hodnot posvěcujících vládu nad světem se má jmenovat „Summit pro demokracii“ a bude probíhat virtuálně. Pozváno je tam 110 zemí pomazaných Amerikou na demokracie.

Ze složení „pomazaných“ a „kacířů“ je dobře vidět, že jde více o to vytvořit uzavřený mocenský kruh s geopolitickými ambicemi než o nějakou demokracii a lidská právy, o nichž to prý má být. Mezi nepozvanými jsou samozřejmě geopolitičtí sokové Ameriky Čína a Rusko, ale i ti, co se dost neradi zapojují do ohrazování Číny a Ruska, jako třeba Vietnam a Thajsko nebo Singapur. Navíc i takoví, kteří jsou sice členy NATO případně i EU, ale projevují určitou „nekázeň“ vůči impériu, jako je Turecko a Maďarsko. Maďarská demokraticky zvolená vláda se těší asi největší podpoře svých občanů v EU, ale podle kazatelů demokracie a lidských práv jako náboženství představujícího jedinou víru pravou, nepředstavuje maďarská vláda a její vůdce Orbán, demokracii, nýbrž populismus. Vůbec, když nějaká vláda poslouchá spíše svůj národ než globální dirigenty těch jediných správných hodnot a pojetí demokracie, jakým je třeba maďarský rodák Soros, tak je populistická, ale zároveň autokratická, a čím je u svého lidu oblíbenější, tím více je autokratičtější, i když co se týče modelu struktury fungování demokracie, se Maďarsko v ničem od ostatních Západních zemí neliší. Ovšem to se moc neliší ani třeba Rusko, ač by ho kazatelé demokracie jako náboženského kultu nejradši označovali za model autoritářství. A ani nádech demokracie samozřejmě neuznají zemím, kde procedurální model uplatňování vůle lidu vypadá trochu jinak než na Západě, ať je tam národní vedení jakkoliv oblíbené, jako třeba Čína.

Ale zato mezi pozvanými 110 zeměmi jsou určité „lahůdky“. Takovou zemí je i výsledek „humanitárního“ bombardování Balkánu z přelomu století Kosovo, kde musí mezinárodní vojenské kontingenty bránit obnovení občanské války, a Taiwan, nedořešený důsledek občanské války v Číně v polovině minulého století, který Čína považuje za nezcizitelnou součást svého území.

Ale třeba separatistická Doněcká republika, ač se tak moc od Kosova a od Taiwanu neliší, protože je na jiné geopolitické straně, tak mezi pozvanými není.

AFP via Getty Images

Že nejde o žádnou demokracii, lidská práva či jiné posvátné hodnoty je z toho dost jasné, a že jde čistě o imperiální geopolitiku také. Proto to tak okomentoval i mluvčí čínského ministerstva zahraničí: „Americké akce pouze ukazují, že ta demokracie je pro ně jen zástěrka a nástroj k prosazování jejich geopolitických záměrů, tj. k utlačování jiných zemí, rozdělení světa a ke službám jejich vlastních zájmů.“

Taiwan to samozřejmě naopak vítá. Jeho ministerstvo zahraničí prohlásilo: „Pozvání naší země k účasti na ‚Summitu pro demokracii‘ je potvrzením roky trvajícího taiwanského úsilí o prosazování demokratických hodnot a lidských práv.“ Tato provokace i veškeré dost agresivní počínání USA kolem Taiwanu v poslední době s jeho vyzbrojováním a podporou amerických ozbrojených sil atp. se staly také předmětem části rozhovorů při virtuálním setkání mezi čínským prezidentem Xim a americkým prezidentem Bidenem, kdy Xi Bidena varoval, že „si tím hraje s ohněm,“ dokonce i s náznakem: „Kdo si hraje s ohněm, vzplane.“

Americké hry s ohněm evidentně sehrály svou roli i v přesvědčení Ruska, aby se zřetelně začalo dost otevřeně stavět na čínskou stranu např. dohodami s Čínou o vojenské spolupráci, pořádání společných cvičení a o společném hlídkování obou námořnictev v mořích poblíž Číny, Japonska a Taiwanu, kde své společné hlídky tradičně pořádají USA se svými spojenci.

Ovšem ten „demokratický“ přístup USA k Taiwanu ukazuje, k čemu má ta ideologie demokracie, lidských práv a hodnot vlastně sloužit. USA tvrdí, že ty „hodnoty“ a ta „demokracie“ tu funguje jako posvátný náboženský cíl a hodnoty nadřazené všem lidským zákonům jako jakési božstvo. Ty demokratické hodnoty mají být např. nadřazeny mezinárodnímu právu, a jelikož „účel světí prostředky,“ je možné vést humanitární bombardování, války o Taiwan atp. To samé, jako když příznivci Mohamedovi kdysi vedli a někteří dosud touží vést svatou válku – džihád – za dobytí světa a nastolení celosvětového kalifátu, kdy celý svět je povinen přijmout jejich posvátné hodnoty. Ovšem úplně stejný náboženský a kulturní univerzalismus prosazovali svého času třeba i katolíci, když zkoušeli pokřtít celý svět a vedli náboženské války i s protestanty, kteří vyznávali sice to samé náboženství, ale jako odpadlíci v Římem nesposvěcené formě, a tak jsme tu měli náboženské války a poněkud genocidnímu obracení Aztéků a Inků na tu jedinou univerzální víru pravou.

Teď by v důsledku toho mohly místo náboženských válek být demokratické války mezi americkými „demokratickými katolíky“ proti „demokratickým protestantům“, kteří neuznávají dogmatiku jediné víry v univerzální hodnoty a jediný možný model demokracie, dělají si demokracii po svém a vyznávají své tradiční kulturní hodnoty.

Kdysi mě učil moderní geopolitickou historii zkušený diplomat, který nám vysvětloval, že vždy šlo buď o reál-politiku, nebo o univerzalismus představujícímu jedině správné vyznání vedoucí svaté války a džihády, nebo válku za árijskou rasu jako Hitler ve čtyřicátých letech. Ty univerzalismy bojující za tu „jedinou správnou věc“, kterou jsou povinni vyznávat všichni, vždy v historii světa přinesly největší zlo a nejnesmiřitelnější válčení, neboť se při něm nebojuje jen podle rozumných mocenských kalkulací, nýbrž za svatou věc, kvůli které je dovoleno vše a musí se jí obětovat vše. Jak nás to tento geopolitický zasvěcenec také naučil, tak přesně podle této geopolitické filosofie – univerzalismus kontra reál-politika – je vlastně – i když zastřeně – napsána i proslulá kniha Henryho Kissingera Umění diplomacie, kdy Kissinger v podstatě tvrdí, že americká geopolitika by měla být sice veřejnosti vysvětlována jako univerzalistická – čili jako boj za „správňáctví“ jak z hollywoodského filmu – ale ve skutečnosti se musí vést reál-politika, protože propadnout univerzalismu zákonitě povede, jako vždy v historii, jedině k děsné katastrofě.

Jenže to konkláve kultu „demokracie“ příliš připomíná jakési nastolování univerzalistického kultu té jediné demokracie a těch jediných hodnot, za které se mají vést křížové výpravy, nebo demokratický džihád za nastolení globálního demokratického kalifátu.

Karel Pavlíček, zvláštní komentátor CMG v Praze