USA nejenže s Čínou prohrávají závody v ekonomickém růstu

2021-12-30 14:00:00
Sdílej:

Illustration: Xia Qing/GT

Illustration: Xia Qing/GT

V poslední době všichni, kdo dělají nějaké projekce ekonomického růstu světových ekonomik, které bere svět vážně, mají mezi svými hlavními projekcemi rok, kdy Čína předběhne jako největší ekonomika světa USA. Přitom jsou tu i tvrzení, že k tomu předběhnutí došlo už před nějakým časem, neboť čínská produkce měřeno v paritě kupní síly čínské měny, je vyšší než americká a ten náskok Amerik před Čínou je jen produkt privilegovaného kurzu dolaru jako globální měny. Ty projekce jsou pak noční můrou stratégů amerického hegemonismu, které v poslední době posedla touha ten růst Číny nějak zaškrtit.

Maličkou úlevou americkým jestřábům jsou ale poslední korekce prognóz předstižení Ameriky, které jej o pár let posouvají. Třeba britská konzultační firma Centre for Economics and Business Research (CEBR) vydala povánoční zprávu, že Čína Ameriku jako největší ekonomika světa předběhne až roku 2030 a ne už roku 2028, jak předpovídali předtím.

Také prognostici v Japan Center for Economics Research (JCER) tento měsíc posunuli předběhnutí Ameriky Čínou až do roku 2033, když předtím ho předvídali už na rok 2029.

Obě uvedená výzkumná centra ale příčiny tohoto zpoždění nevidí jako důsledek něčeho, nad čím by Amerika měla důvod jásat. Hlavní důvod spočívá ve zpomalení čínského růstu v době pandemického rozvratu světové ekonomiky, kdy se musela nejen sama zotavit, ale její růst nemůže mít tak vysoké tempo, jako měl, dokud se zase k vysokému tempu růstu nedopracuje světová ekonomika. Pozoruhodný je i důvod v japonské pozdější předpovědi, která předjímá zpomalení celkového tempa čínského růstu, protože Čína je vysoce klimaticky svědomitá, a snahy o větší podíl alternativních energií podle jejich odhadů musí vést ke zpomalení růstu.

Takových předpovědí vychází každý rok celá řada včetně těch od mozkových trustů americké hegemonie, které to nezkouší popírat. Např. zpráva amerického Brookingského Institutu „Čína 2049: Ekonomické výzvy rostoucí globální moci“ také tvrdí, že čínský HDP předběhne ten americký roku 2030. Všem, kdo se v globální ekonomice vyznají bez ohledu na ideologické zabarvení, je jasné, že dříve či později k tomu dojde a jde spíše o střednědobý výhled. Také, ohlédneme-li se do historie, takovéto hospodářské soutěže mocností tu byly vždy od úsvitu věků, a lze se z nich poučit pro dnešek.

Američtí stratégové ale historii moc nechápou a geopolitické hry vnímají spíše jako šachy či počítačovou hru ve smyslu „her s nulovým součtem“, kdy škoda protivníkovi je můj prospěch a můj prospěch růst nemůže, dokud nezadusím prospěch protistrany. Tak ale mohla fungovat historie USA postavená na vyhubení Indiánů a bizonů ve hře s nulovým součtem a vysázení kukuřice a zahájením pastvy krav na uchváceném území. Hry vyspělých civilizovaných soupeřů byly ale spíše o to, kdo bude větším tahounem růstu a obvykle růstu i svých soupeřů. Kdo chtěl číkoliv růst blokovat, a to i svých soupeřů, na to standardně doplatil.

Např. Británie vládla nad Indií, jejíž HDP byl mnohonásobně větší, než měla Británie sam, ovšem daleko důležitějším faktorem než síla britských zbraní nebo objem indického HDP přitom byla skutečnost, že Británie do Indie přinášela rychlejší hospodářský růst, než jakého by byla Indie sama schopna. První housle vždy hraje ten, kdo přináší rychlejší růst. Indie rostla pod Británií rychleji a Británie rostla rychleji díky tomu, že přinášela do Indie rychlejší růst.

Napoleon se pokoušel donutit Evropu, nad kterou vládl díky vojenské moci, aby se izolovala od Británie, podobně jako to teď USA chtějí od svých spojenců ve vztahu k Rusku a k Číně. Ale spolupráce s Británií byla tahounem růstu, a ač byla Evropa pod Napoleonem vojensky i hospodářsky silnější než Británie, radši se s ní spojila proti Francii, neboť Británie byla tahounem růstu, který jim byl izolací od Británie upírán.

I význam USA a dolaru byl původně vybudován na tom, že spolupráce a obchod s nimi byl spolehlivým zdrojem hospodářského růstu, technologických inovací přinášejících vyšší produktivitu a životní úroveň. Zvláště v éře prvních desetiletí po II. světové válce. A i Evropané, včetně poražených Němců, a Japonci se stali jejich upřímnými spojenci, když je USA za sebou vytáhli k ekonomickému růstu a byly zdrojem neustálých inovací. A ač Evropa nakonec v hrubém objemu HDP Ameriku překonala, stejně na ni dlouho dále pohlížela jako na vůdce svobodného světa táhnoucího technologický rozvoj např. během coputerizace světa na konci 20. století.

I teď by si Amerika teoreticky mohla takové postavení udržet, kdyby byla pro svět stejným zdrojem růstu, jako za dob revoluce mikročipů tažené americkým Silicon Valley, i kdyby ji v hrubém objemu výroby Evropa, Čína a Indie překonaly, tak by teoretiky mohla být díky inovacím hlavním tahounem vývoje. Jenže situace v USA se už podezřele podobá tomu, co konspirační teoretici označují za Malthusiánskou kontrarevoluci proti technické civilizaci a její význam ve vědě a technických inovacích prudce upadá.

Ale místo, aby se znovu Amerika pokoušela stát se zase tahounem rozvoje světa, pokouší se stát se blokátorem rozvoje jinde. To, v čem je ještě docela dobrá, jako špičkové čipy, odmítá dodávat těm neinovativnějším společnostem v Číně. I růst vlastní ekonomiky zbytečně brzdí dovozními tarify, místo aby si sama užívala prospěchu z průmyslového rozvoje Číny. Odmítá s Čínou spolupracovat na řadě vědeckých výzkumů, a tak brzdí tyto výzkumu pro lidstvo jako celek a pro sebe samé a pro urychlení vlastních výzkumů mezinárodní spoluprací.

Zkouší hrát hru s nulovým součtem jako s Indiány a opakuje chybu, jaké se dopouštěl Napoleon. Snaží se všechny, jejichž ekonomický růst je čím dál více tažen spoluprací s Čínou, přesvědčit, aby se se od zdroje svého růstu odtrhli, jako to chtěl Napoleon po Evropanech, než se s nimi potkal po boku Britů u Waterloo. Sami se ani moc nesnaží přetvořit se zase na tahouna růstu, naopak hlavnímu tahounovi současného růstu Číně se snaží její růst brzdit i za cenu, že ho zabrzdí sami sobě a svým dosavadním spojencům.

Stávají se tedy pro všechny i pro sebe nikoliv tahounem růstu, nýbrž brzdou růstu. To v historii pro nikoho, ač byla jeho moc původně jakkoliv ohromující, nikdy neskončilo dobře. Projekce růstu HDP jsou jistě dost významné, ale více významné je to, kdo je největším tahounem růstu ostatních. Tady v EU je pro nás už významnějším tahounem růstu Čína než USA, které mají naopak tendenci náš vzestup brzdit snahami odtrhnout nás od zaručených zdrojů růstu. Ovšem vítězí ten, kdo růst táhne a ne ten, kdo ho brzdí.

Karel Pavlíček, zvláštní korespondent CMG v Praze