USA uvalily na Kambodžu embargo za přátelství s Čínou

Bývaly časy, kdy všude v Západních médiích vždy, když se stala nějaká země terčem amerických sankcí, doprovázely to mediální kampaně o hrůzách porušování lidských práv tím kterým „režimem“, o chybějící demokracii a o „hrdinství“ domácí opozice. Od dob pokusu o „barevnou revoluci“ v Hongkongu začínají ale být Západní média poněkud zdrženlivější. Asi zjišťují, že domácí obyvatelstvo ve zvýšené míře tyto mocenské aktivity USA vnímá více jako projev imperiální projekce moci než boje za ušlechtilé cíle jako demokracie a lidská práva. A tak se o takových věcech už moc v médiích pro běžné obyvatelstvo nereferuje. Je proto dost ticho i o skutečnosti, že posledním terčem amerických sankcí se stala Kambodža.

V posledních letech se USA potýkají s klesající ochotou zemí Jihovýchodní Asie zapojovat se do ohrazování Číny a naopak zdejší země se čím dál ochotněji zapojují do úzké ekonomické spolupráce s Čínou i přes ohromné úsilí USA, v němž nechybí ani pokusy o barevné revoluce. K zemím vysoce dbalým Západních, zejména amerických zájmů donedávna patřila Kambodža. Ta se ale už roky pozvolna obrací více k vlastním zájmům, k vyváženosti svých vztahů mezi Východem a Západem a k rostoucí spolupráci s Čínou. Dokonce se už zapojuje do společného hlídkování válečných lodí ve vodách zdejších moří, kam USA lákají své spojence, ke společnému hlídkování „na obranu“ proti Číně.

A tak čím více se tato země osamostatňovala, tím více „porušovala“ demokracii a lidská práva. V prosinci proto USA prohlásily, že se zde „prohlubuje čínský vojenský vliv“, v zemi je korupce a porušují se lidská práva, načež na Kambodžu vyhlásily embargo na zbraně a na jejich politické vůdce, zejména dva náčelníky ozbrojených sil, protože jsou prý zkorumpovaní a podléhají vlivu Pekingu.

Kambodža se tak zařadila na delší a stále rostoucí seznam zemí pod americkými sankcemi, přičemž však přinejmenším růst tohoto seznamu ukazuje, že takovým menším zemím, jako je Kambodža, se více vyplácí dělat si samostatnou politiku sledující národní zájmy, než aby se chovaly jako vazal USA. Také v poslední době, když se někdo dostane na americký sankční seznam, tak to EU na rozdíl od minulosti obvykle ignoruje.

A tak i Kambodža, o které se po desítky let říkalo, že je rukojmím Spojených států, se odvážila i přes sankce vydat vlastní cestou a postavit se tvrdě i k opozici sponzorované ze zámoří, která měla být podle plánů Washingtonu instalována k moci.

Stranou předurčenou Washingtonem k vládě nad Kambodžou byla Kambodžská strana národní záchrany (CNRP) a ta je teď už zakázaná. Existuje sice dále, ale ne v Kambodži, sídlí totiž ve Washingtonu, kdy celé její vedení žije buď ve Spojených státech, nebo jinde na Západě, přičemž ani tato partaj ani její předáci se nikdy netajili skutečností, že fungují s americkou štědrou podporou za účelem převzetí vlády nad Kambodžou.

Na videu, kvůli němuž se jeho producent dostal do potíží, mluví jeden z vůdců CNRP Ken Sokha o tom, jak jeho počínání v řadách „demokratické opozice“ probíhalo:

„USA, které mi s tím pomáhaly, ode mne žádaly, abych postupoval podle modelu jugoslávského Srbska, kde se jim podařilo svrhnout diktátora Slobodana Miloševiče. Nedělal jsem nic ze své vlastní vůle. Na to byli experti, tj. profesoři z univerzit ve Washingtonu a v kanadském Montrealu, které Američané najali, aby mi radili se strategií, jak vyměnit diktátorského vůdce Kambodže.“

Spolků, které ale USA v Kambodži financovaly, bylo více než jen tato politická strana, jak je tomu všude po světě, kde USA zkouší protlačit svůj vliv pod záminkou demokracie a lidských práv.

Sídlily tu tudíž americkým ministerstvem zahraničí financované mediální společnosti jako Rádio svobodná Asie a Hlas Ameriky nebo lidskoprávní skupiny jako LICADHO a kambodžské Centrum pro nezávislá média (CCIM). I ty všechny se spolu se stranou CNRP pokoušely podle pokynů profesorů nastolování demokracií o svržení kambodžské vlády a o nastolení CNRP pomocí osvědčeného „jugoslávského modelu“. V Srbsku, kde se tak osvědčil, také USA financovaly opoziční organizace jako Otpor a spolupracovaly s nimi na vypracování postupů výměny vlády pomocí barevné revoluce.

Jenže kambodžská vláda nezůstala zírat na přípravy ke své výměně nečinně a toto „demokratické“ úsilí překazila, čímž se tedy dopustila „porušení lidských práv“ a také „korupce“. Navíc přeorientovala své zahraničně politické a ekonomické vztahy ve větší míře na Čínu, kterou zajímá více business než politika.

Země tedy rekonfiguruje své geopolitické vztahy a staví se např. vstřícně ke spolupráci s Čínou na bezpečnosti ve vodách u pobřeží Východní Asie, kde si hrají na jediného povolaného k zajištění zdejší svobodné plavby USA. Takže společné hlídky USA spolu s námořnictvy dalších vzdálených zemí, jako třeba evropských členů NATO, zvyšují zdejší bezpečnost, když tu ale pořádají společné hlídky zdejší země regionu, jehož břehy ta moře, kde hlídkují, omývají, tak je to agresivní počínání vyžadující sankce.

Dalším děsivě agresivním jednáním Kambodži, kvůli kterému je na ni nutno uvalit sankce, je údajné dohadované, ač ne zatím zavedené, poskytování kambodžských přístavů pro lodi čínského námořnictva. Uvážíme-li, kolik mají USA v zahraničí základen a dokonce i takových, u kterých jde o nezákonnou okupaci, a kde všude americká vojenská plavidla kotví, tak je takovou normální sousedskou pomoc dvou sousedních zemí s lodním zázemím dost divné považovat za agresivní chování. Když však jde o odepření povinnosti zapojit se do ohrazování Číny, jsou kritéria normálnosti poněkud jiná.

Před pár desítkami let by takovéto odepření poslušnosti ze strany země jihovýchodní Asie kromě Vietnamu bylo nemyslitelné. Teď je to však jen projevem dávno už v celém regionu probíhajícího trendu. A skutečnost, že se nevelké zemi s 16,7 miliony obyvateli vyplatí chovat se v tak horkém regionu více nezávisle i přes nutnost vyrovnat se se sankcemi – převážně na americkou vojenskou techniku – svědčí dost o tom, že Ameriku začínají její bývalí vazalové považovat za bezzubou, takže se spíše vyplatí se zapojit do multilaterálního světového řádu než do nějakého úzkého mocenského kruhu dirigovaného Amerikou.

Také asi není moc pravděpodobné, že by se k USA připojily země EU, jak tomu donedávna vždy bývalo zvykem. Přitom Kambodža je ekonomicky momentálně více provázaná se zeměmi Západu než s Čínou, přes dvě třetiny kambodžského exportu jde buď do EU či USA, kdy Amerika obnáší asi 20 procent exportu a Čína jen šest procent exportu, Kambodža však musí myslet především na svoji budoucnost.

Karel Pavlíček, zvláštní korespondent CMG v Praze