Střední východ Bidena neposlouchá a ctí své energetické dohody s Ruskem

Prezident Biden po svém nástupu do úřadu proslul svými výkřiky: „Amerika je zpět!“ což v podstatě mělo znamenat obnovení jejího předchozího imperiálního úsilí o nastolení monopolárního světového řádu a rozběhu toho tzv. Nového amerického století. Výsledky jeho úsilí jsou však dost rozpačité. Existují sice i věci, ve kterých uspěl, když např. přiměl EU, aby se přidala i za cenu značných ekonomických škod s následným nevyhnutelným poškozením jejího postavení na geopolitickém jevišti k přiživování Ukrajinské krize, místo snah o její urovnání.

Jenže mimo EU a NATO v tom USA moc neuspěly ani u svých tradičních spojenců, jako Indie, zvláště pak ale do očí bije selhání amerických snah u jejich tradičních spojenců na Středním východě, kde Americe vybuchují do tváře všechny nedávné pokusy Bidenovy administrativy o mistrování vládců monarchií ze Zálivu, zejména nového faktického vládce Saúdské Arábie. Takže USA naprosto pohořely nejen ve snaze zapojit Střední východ do sankcí na Rusko, ale i v tom, aby je přesvědčily, že mají porušit své dohody s Ruskem v rámci OPEC a vybičovat produkci ropy na maximum, aby pokud možno nahradily ruskou produkci.

V únoru prezident Biden volal saúdskému králi Salmanovi, aby probrali geopolitickou situaci včetně Ukrajinské krize a sankčních režimů s potřebou zajistit stabilitu globálních dodávek energií, kdy Saúdy vybízel k porušení dohody OPEC Plus a k rozlití Ukrajinského konfliktu do konfliktu mezi producenty na ropných trzích. Načež se ozval faktický vládce země korunní princ Mohammad bin Salman (MBS), jehož převzetí otěží moci Bidenova administrativa zkoušela zabránit někdejší aférou s vraždou žurnalisty Khashoggiho, kterou Washington házel na MBS.

MBS odmítl Bidena poslechnout, zdůraznil důležitost historické role dohody OPEC+, kterou Saúdské království čestně dodrží a nebude cosi tak důležitého jako světový energetický trh podřizovat nějakým politikářským hrátkám.

Saúdská tisková agentura pak referovala o rozhovoru MBS s prezidentem Putinem, v němž Saúdové zdůrazňovali nutnost vyváženého a stabilního ropného trhu a role OPEC+ v jeho nastolení a udržení. Bez saúdské podpory ve formě vybičování ropné produkce budou mít všechny americké pokusy o sankční režimy katastrofické dopady na ceny energií s šílenou inflací a škrcením ekonomiky všude po světě a zvláště pak v zemích do jakýchkoliv sankcí zapojených včetně USA samotných, kde z toho voliči obviní současnou vládu s dopady ve volbách.

Stejný byl i výsledek telefonátu prezidenta Putina s korunním princem Abú Dhabí, kdy se oba vůdci shodli na důležitosti dohody OPEC+ a slíbili si pokračování koordinované spolupráce na globálních energetických trzích.

Také porada účastníků dohody OPEC z 2. března potvrdila výše uvedené postoje globálních producentů ropy, kdy nejenže se dohodla na udržování současných úrovní produkce, ale navíc vyhlásila, že současná volatilita trhů nemá nic společného s dynamikou trhů a je to výlučně důsledek americké politiky sankcí na Rusko.

Země OPEC se tak jasně odmítly postavit na stranu USA a vyhlašují, že jejich závazky k Rusku mají přednost před přáními amerického impéria. Dá se říci, že ten jakýsi globální energetický kruh odmítá vyvolat rozkol ve svých řadách konfliktem s Ruskem a podřídit se rádoby globálnímu hegemonovi USA.

Situaci potvrdilo i nedávné Energetické fórum v Saúdské Arábii, kde saúdský ministr energetiky princ Abdulaziz bin Salman výzvy k vyšší než mezi členy dohodnuté produkci ropy tvrdě odmítl a delegáti ze zemí OPEC médiím jasně říkali, že Saúdové to vidí tak, že produkci určuje OPEC a ne Washington.

Dosavadní spojenci mimo NATO tedy evidentně odmítají uznávat USA za hegemona, jehož přání jsou nadřízena jejich zájmům, závazkům a tržním strategiím. A tato pro Washington trapná situace se na Středním východě netýká jen donedávna k USA povolných ropných producentů. Podpořit se USA odmítá i tradiční středovýchodní spojenec Ameriky Izrael. Samozřejmě, že Střední východ nebo třeba Indie, která navzdory americkému nátlaku okamžitě po vyhlášení sankcí s Ruskem uzavřela dohodu o dodávkách ropy se vzájemným finančním vyrovnáváním v národních měnách mimo dolarový systém, jsou jen určitým vrcholem ledovce.

Izrael nejenže se snažil Ukrajině radit, aby raději hledala cestu k urovnání problému, než aby udržovala dál konfliktní situaci, ale také tvrdě odmítl americké požadavky, aby Izrael Ukrajině prodal svůj systém protiletecké obrany Železný dóm, aby tak mohla účinněji odolávat ruské letecké převaze.

Izrael se rovněž chová po celou dobu Ukrajinské krize značně nestranně a odmítá se zařadit do nějakého tábora a hrát hru: To my jsme ti svatí a spravedliví. Odmítl podpořit Amerikou předkládanou rezoluci Rady bezpečnosti OSN stranící Ukrajině proti Rusku a vyloženě se vyhýbá veřejnému odsouzení Ruska, jak by to od něj USA chtěly.

Odsoudit Rusko se však kromě Izraele zdráhá na Středním východě i kdokoliv další. Spojené arabské emiráty, které jako nestálý člen Rady bezpečnosti tomuto orgánu OSN předsedají, se zdržely hlasování proti Rusku. Tato situace nastává po předchozí určité řevnivosti Emirátů s USA kvůli americkým přesilovým hrám, které např. vykrystalizovaly do zrušení objednávek amerických tryskových bitevníků F-35.

USA v poslední době dost přesměrovaly svou pozornost mimo Střední východ, zvláště pak po svém patetickém odchodu z Afghánistánu. Soustředily se hlavně na Jihovýchodní Asii a Indo-pacifickou oblast kvůli svým snahám o ohrazování Číny. Takže když se teď zkouší na Střední východ opět vracet jako někdejší hegemon, je to už jiný Střední východ, který hledá své místo v multipolárním světě a nemá příliš chuť si vyhlídky na zapojení do multipolárního světa narušovat tím, že se propůjčí ke konfliktnímu chování v americkém hegemonickém zájmu a své zájmy obětovat pro expanzi NATO hlouběji do Evropy.

Ani v řadách zemí EU, ač ty se do amerického úsilí do jisté míry zapojily, není úspěch tak velký, jak by si to Washington představoval. Odhlédneme-li od vyložených rebelů, jako je Maďarsko, které na Ukrajinskou krizi pohlíží jako na humanitární problém, se kterým musí pomáhat, ne však jako na konflikt, do kterého se musí alespoň nějak zapojit, tak i ty „poslušné“ země, nejsou svolné k větší ekonomické válce s Ruskem. Včetně vyvazování z energetické závislosti na Rusku v daleko menší míře, než chce Washington, kdy i to, co slíbily, nakonec bude mít asi menší rozsah, neboť např. odběry amerického kapalného plynu jsou oproti ruským dodávkám přes plynovod velice drahé.

Také pokusy vyvazovat se z dodávek ruské ropy by hrozily tím, že za ni nedostanou náhradu ze Středního východu, který odmítá zvýšit produkci, ale navíc tu ruskou ropu prostě zpracující Asijci, kteří následně do EU dovezou už své hotové produkty, a evropský ropný průmysl půjde do šrotu.

Pokusy o hry na hegemona monopolárního světa v současném multilaterálním světě už prostě nefungují.

Karel Pavlíček, zvláštní korespondent CMG v Praze