Za českými i čínskými loutkáři

Prohlédneme-li si reprezentativní Seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva, který koncipuje a doplňuje UNESCO, pak zjistíme, že dvě položky z tohoto seznamu spojují čínskou i českou kulturu. Obě se týkají loutkářství. Tyto populární umělecké projevy byly na seznam UNESCO zapsány poměrně nedávno; zatímco čínské loutkové divadlo se na něm ocitlo v roce 2011, loutkářství v Česku a na Slovensku bylo zapsáno 1. prosince 2016.

Jak to však už při porovnání české a čínské kultury bývá téměř vždy – nesrovnatelné je stáří tradice obou uměleckých projevů. Zatímco čínské stínové divadlo (ano, jde o tuto specifickou loutkářskou formu) je staré dvě tisíciletí, tradice českého loutkářství sahá do poloviny století 18.

Kouzelná hra stínů

Tak jako k mnoha dalším jevům čínské kultury se váže nějaký mýtický příběh, je tomu tak i v případě stínového divadla. Stalo se to údajně v dobách čínské dynastie Chan (漢朝), která vládla od roku 206 před naším letopočtem až do roku 220 našeho letopočtu. Císař Wu Dimu, který vládl Číně mezi léty 157-187 před naším letopočtem, byl velice nešťastný v okamžiku, kdy zemřela jeho nejmilejší konkubína paní Li. Jeho rádcové mu chtěli smutek ulehčit, tak požádali jednoho šikovného tvůrce, aby z papíru vytvořil postavu, která bude paní Li podobná. Stín této papírové figurky císaři promítali na plátno. Císař tak nabyl dojmu, že na plátně spatřil ducha své oblíbené milenky, která zůstane s ním.

Není podstatné, zda je tato příhoda pravdivá. Ale půvabným příměrem vyjadřuje vlastně podstatu tohoto uměleckého projevu – pohybující se stínové obrazy jsou neobyčejně jemné a obsahují cosi z mystiky, zhmotňují jevy, které jsou napůl reálné, napůl snové.

Umění vyřezávání či vystřihování stínových loutek se po mnoho staletí zdokonalovalo a nabývalo na pestrosti. Ploché loutky mají kloubová spojení pohyblivých částí. Loutkáři je vodí pomocí tenkých tyček, jež jsou připevněny na několika bodech dovedně tvarovaných loutek. Vystřižené tvary se ocitají mezi zadním zdrojem světla a průsvitnou plochou, dnes bychom ji mohli nazvat obrazovkou. Těla loutek jsou často kolorovaná průsvitnými barvami, takže výsledný dojem pro diváka je velmi plastický a pestrý. Mezi oblíbené tvary patří nejen postavičky lidí, ale také různých zvířat, mýtických draků…

Loutkáři předvádějí vděčným divákům (a zdaleka to nejsou jenom děti) příběhy založené na starých legendách a pohádkách. Popularita tohoto typu divadla je v Číně dodnes značná, byť je třeba přiznat, že stínovému divadlu se daří v dnešních dobách spíše ve venkovských oblastech. Ve velkých městských aglomeracích dnes konkurence mnoha typů zábav a neustále rostoucí obliba elektronických technických prostředků zejména u mladších generací sílu tradice magických stínů vytlačuje.

Loutkové divadlo v Čechách

Za českým loutkovým divadlem, jak jsme už naznačili, se musíme vypravit do časů mnohem pozdějších. Ve venkovském a postupně i městském prostředí se mu začalo dařit v druhé polovině 18. století. Pokud bychom chtěli pátrat v historii po jménech, pak je třeba uvést jistého Jiřího Bráta ze Studnice u Náchoda, jenž je označován za prvního doloženého českého loutkáře. Největší rozkvět loutkového, zejména kočovného divadla nastal ve století 19. Podstatné je, že loutkové divadlo, stejně jako divadlo činoherních forem, sehrávalo velmi důležitou roli v procesu obrození českého národa. Stalo se platformou, díky níž se dařilo šířit po mnoha českých i moravských oblastech češtinu. Proto také loutkáři hráli celou řadu příběhů, jež souvisely s českou, často bájnou historií Tyto hry postupně nahrazovaly původní repertoár, který byl založen na příbězích převzatých z jiných evropských kultur – oblíbené byly hry o Faustovi, Donu Juanovi, Herkulovi. V české loutkářské tradici nejsilněji zakotvily marionety, tedy loutky zavěšené na drátě a ovládané shora pomocí provázků. Kočovné skupiny herců se postupně rozšiřovaly a staly se doménou rodinných společností, v nichž se loutkářství dědilo z generace na generaci. K nejznámějším rodům patří Kopečtí, Meissnerové, Dubští, Lagronové, Finkové, Kočkové...Tradice těchto rodů pokračovala až do první poloviny 20. století.

V rámci těchto rodin se utvářely tradiční loutkové figury, mezi nimiž nechyběl král, královna, princ, princezna, Hloupý Honza, Vodník, rytíř, čert, Červená Karkulka, …především však – Kašpárek. Tady ovšem musíme dodat, že Kašpárek nemá český původ. Tato loutka pochází z německé, ale také švýcarské a rakouské loutkové tradice (původně se jmenoval Kasperle, v Rakousku to byl Hanswurst, v Anglii Punch).

Manželé Skupovi při představení
Autor: Neznámý – Photograph comes from the family archive of Helena Hesselbarth

Nezůstalo u Kašpárka – zrod nejoblíbenější loutkové dvojice v Čechách

Když se strakonický rodák jménem Josef Skupa (narodil se 16. ledna 1892) přestěhoval do Plzně, vystudoval zde umělecko-průmyslovou školu a v roce 1915 se stal středoškolských profesorem, nikdo netušil, že se z něj stane nejslavnější český loutkář 20. století.

Skupa začal s loutkami vystupovat ještě v době první světové války na scéně amatérského divadla. Jeho oblíbenou loutkou, s níž secvičil celou řadu vstupů, byl Kašpárek. V roce 1920 si nechal od plzeňského řezbáře Karla Noska vyrobit novou loutku, které dal jméno Spejbl. Byla to ušatá figura oblečená do fraku, s bílými rukavicemi, na nohou však měla dřeváky. Skupa z něj vytvořil karikaturu přemoudřelých měšťáků, kteří do všeho mluví, ale ničemu vlastně nerozumějí.

Jak se později ukázalo, figura Spejbla (letos jsme si připomněli, že je mu rovných 100 let!) nebyla v kombinaci s Kašpárkem příliš úspěšná. A tak si Josef Skupa nechal v roce 1926 vyrobit další loutku. Stal se jí nezbedný Spejblův synek, který dostal jméno Hurvínek.

Zajímavé jsou úvahy o tom, jak obě jména vznikla. Jedna z verzí zní, že Spejbl souvisí s hanlivým označením původem z němčiny, které znělo Bejbl. Na Plzeňku se tak prý označovali hlupáci a popletové. Ještě kurióznější je výklad původu jména Hurvínek. Podle jednoho vyprávění prý Skupův známý malíř v okamžiku, kdy loutku poprvé spatřil, označil ji jako „zkurvínek“. To se mezi Skupovými přáteli ujalo, ale pro veřejnost nebylo to jméno únosné. Byla to prý Skupova manželka, také loutkoherečka, která navrhla jméno Hurvínek.

Skupa získal s výstupy otecka Spejbla a jeho rošťáckého synka Hurvínka velké úspěchy. To vedlo k tomu, že v roce 1930 pověsil definitivně na hřebík učitelství a založil v Plzni vlastní profesionální divadlo. Pod názvem Divadlo Spejbla a Hurvínka funguje od té doby nepřetržitě dodnes. Už v roce 1930, je to tedy letos 90 let, přiřadil Skupa ke dvojici Spejbl, Hurvínek další postavičky – Hurvínkovu kamarádku Máničku a psa Žerýka.

Po skončení druhé světové války přenesl Skupa divadlo do Prahy. Po jeho smrti (8. ledna 1957) převzal loutkovou štafetu Skupův žák Miloš Kirschner. Dnes se slavným a stále oblíbeným loutkám věnuje už další generace loutkářů v čele s Martinem Kláskem, který píše pro divadlo texty, obě loutky také mluví.

https://www.discogs.com/artist/431186-Spejbl-Hurv%C3%ADnek

Spejbl a Hurvínek v Číně

Dostáváme se k bodu, ve které se obě loutkářské tradice, česká a čínská opět protnou. Za několik posledních desetiletí procestovalo Divadlo Spejbla a Hurvínka s velkým úspěchem 34 zemí čtyř kontinentů. Za dob působení Miloše Kirschnera se vžila tradice, že loutky na zájezdech mluví řečí, kterou používají obyvatelé té země, kde právě vystupují. A tak je zaznamenáno, že Spejbl s Hurvínkem už hovořili (v podání M. Kirschnera) v osmnácti jazycích, v interpretaci M. Kláska pak promlouvali v patnácti jazycích. – A mezi nimi byla i čínština.

Před 10 lety, v době konání mezinárodní výstavy Expo 2010 v Šanghaji, vystoupily obě loutkové postavy při zahajovacím programu Českého dne. A dle svědectvím dobového tisku – před čínským publikem zaznamenali velký úspěch.

Jiří Hubička