Četli jste někdy čínskou pohádku?

Určitě ano, vždyť jedna z nejznámějších evropských a nejoblíbenějších českých pohádek o Popelce pochází právě z Číny.

Popelka, nejstarší zapsaný příběh, je o dívce Che-sien. „Do Evropy se dostala mnohem později, v 10. století i s motivem malého střevíčku; dívka je ale rybářská dcerka, děj se odehrává v jižní Číně“, říká sinoložka Ĺubica Obuchová, která se dlouhodobě výzkumem současné čínské společnosti zabývá.

Příběh Popelky se objevuje v různých variantách, ale ve všech nechybí motiv hrubé práce, malé nohy, ale také symbol dospívání a osamostatňování se. Jedna z nejznámějších verzí pochází z pera Francouze Charlese Perraulta: Popelka aneb skleněný střevíček. V Německu ji zpracovali bratři Grimmové, jedna z verzí pochází dokonce z Egypta. V českém prostředí se o rozkvět pohádek, které byly adaptované na dětské posluchače zaměřovala například Božena Němcová. Ta převzala právě francouzskou verzi Popelky a dala jí poetický náboj - původně drsné příběhy s často krvavými detaily zmizely a místo nich nastal jemný průběh, který vždy vedl ke šťastnému konci. Svou verzi Popelky ztvárnil i Karel Jaromír Erben nebo Eliška Krásnohorská. Slavná filmová československo-německá verze z roku 1973 v režii Václava Vorlíčka zaznamenala obrovský úspěch a stala se ikonou mezi vánočními pohádkami.

Pohádky pocházejí od desítek různých čínských národů rozsáhlé říše. Po staletí si je vyprávěli Ujgurové, Monguorové, Oročoni, Tung-siangové, lidé národnosti Paj, Miao, Mandžu, Chan, Jao či Čuang. Přesto mají řadu společných prvků, které se často výrazně odlišují od evropského pojetí: vždy v nich naleznete myšlenku, jak prospět celku a nikoliv jednotlivci, hrdinové usilují přinést něco pro ostatní, pro rodinu nebo získat část z toho, co vesnice či kolektiv ztratily. Časté jsou příběhy, ve kterých se usiluje o prosté lidské štěstí jako třeba v mandžuském příběhu o ženšenové dívce. Žen šen svým tvarem připomíná lidskou postavu a zřejmě i pro to se mu připisovaly léčivé životodárné účinky. Cení se odvaha a důvtip, které je často potřebnější než moc a majetek, ale také dobrota, i když se v první chvíli nemusí vyplatit. Důležitá je schopnost soucitu, pokory vůči stáří a schopnost obětovat se. Je zajímavé, že původně byly pohádky určeny dospělému posluchači, k dětem se vyprávění dostalo později.

„Zatímco pro evropské pohádky je klíčové slovo mít, vlastnit – děti, manželku, dům, ty východní se ptají: Kdo jsem, jaký jsem? Když porozumíme sami sobě a své práci, úspěch, ženy a statky přicházejí samy,“ říká Renáta Fučíková, známá výtvarnice a ilustrátorka čínských pohádek pro děti do češtiny a dodává: „Cítím z těch pohádek obrovskou vyspělost, tisíciletou tradici, která chápe, že nejdůležitější hodnota v životě je harmonie. K závěru pohádky nestačí, aby mladík našel nevěstu, ale aby rodina jako celek fungovala.“

Čínské pohádky mají pro nás hodně nezvyklé poetiky, hemží se mnoha motivy a symboly – nejběžnější je pochopitelně symbol draka, který zpravidla ztělesňuje dobro a štěstí, i když příklady, kdy draci mezi sebou vedou spor nebo dokonce válku na pozadí přírodních živlů jsou časté. Nezastupitelnou roli má voda a déšť - důležitá pro rýžová pole, chytrost nad hloupostí, ale také věrná láska, která překoná všechny překážky, touha po štěstí, která dodává hrdinům sílu zvítězit nad mocnými draky i lstivými ďábly a duchy. V obou kulturách jsou zastoupena zvířata, rostliny a nadpřirozené bytosti, ve které se proměňují lidé a naopak, v příbězích to však není tak časté.

U zvířat se na chvilku zastavme: objevuje se jich velké množství. Nejčastěji se však setkáváme s tygrem, hadem, jelenem, zajícem, kohoutem a pochopitelně drakem, nechybí však ani buvol, který je znamením právě nadcházejícího čínského roku. Jsou to zvířata, se kterými se lidé potkávali takřka každý den, dobře je znali a mohli tak odpozorovat jejich chování a dobře si všimnout jejich vzhledu. Zvířata mají i nadpřirozenou podobu, hranice mezi kouzelným a obyčejným je velmi pohyblivá. Za nadpřirozená zvířata jsou tradičně v Číně považováni: drak, bájný pták fénix, jednorožec a želva. Kultovní zvířata mnohé kmeny uctívaly a mnohé rody od nich odvozovaly svůj původ. Nechybí ani motiv sňatku člověka se zvířetem.

Zvláštní místo v čínské pohádce zaujímá jelen, který je považován za prostředníka mezi světem pozemským a nadpřirozeným. Výjimečné postavení má také had - bývá uctíván pro svou nadpřirozenou moc a příbuznost s drakem, osvobození chyceného hada bývá vždy odměňováno. Hadům je připisován vytříbený smysl pro spravedlnost a vděčnost.

Drak, respektive dračí král je v čínských pohádkách zmiňován vůbec nejčastěji, od evropského se však zcela liší – není onou strašnou mnohohlavou saní, která dští oheň, objevuje se znenadání z jiného světa a ubližuje člověku, ale v čínské mytologii vystupuje jako symbol síly, moudra, jindy i vody a deště. Hrdina dobře ví, kde drak přebývá a často u něj hledá pomoc. Symbolika dračího krále je v čínské mytologii velmi různorodá, údajně existují čtyři králové moří podle čtyř světových stran a každý z nich má vládu nad jedním mořem. Čínské heslo Long De Chuan Ren neznamená nic jiného než že Číňané jsou potomci draka.

Z jednotného vznešeného stylu pohádek vybočuje ta o dceři dračího krále – jediná, která má konkrétního autora. Její jazyk je rozverně komický, nešetří výrazy typu floutek a pruďas, a když drak ve vzteku sežere nevěrného manžela své neteře, omluví to ledabyle: „No jo, ale pro jednou se snad tolik nestalo!“

Často se setkáme s obtížným hmyzem – tito škůdci se hojně vyskytovali na polích a lidé k nim měli nelibé pocity.

Čínské pohádky se odehrávají téměř výlučně ve venkovském dobře známém prostředí, evropské prince nahrazují chudí venkovští chasníci, okázalá vladařská sídla a život na nich zde nenajdeme. Hlavní roli hraje rolník, sběrač dřeva a rybář. Čínským specifikem jsou státní úředníci - představitelé vzdělanecké vrstvy elity. Později do pohádek pronikaly prvky taoismu a buddhismu v podobě stěhování duší, znovuzrození nebo fantastična.

Čínské pohádce není cizí smělá fantazie, často odvážné vrstvení jedné zápletky za druhou, ale přitom i neuvěřitelné příhody jsou vyprávěny velmi podrobně se zcela přesným a jasným popisem charakteristiky hlavních hrdinů. Nechybí celé konkrétní jméno hrdiny, přesné časové i prostorové zasazení děje na rozdíl od českých pohádek, které často začínají ustálenými formulačními schématy typu: „Bylo, nebylo“, „Za sedmero horami a řekami“, „Žili spolu šťastně až do smrti“. Ale i tady hrdinové překonávají nepřekonatelné hory a řeky, bojují s démony a zmiňovanými draky, vysvobozují zakleté krasavice a plní nesplnitelná přání.

Do češtiny byly přeloženy mnohé čínské pohádky již před první světovou válkou i v socialistickém Československu. Připomeňme třeba Divotvorný hrnec, O tom, kdo na světě nekrade, O princezně, co chtěla čelenku z rosy, ve které nalezneme oblíbený motiv dračí princezny na dně jezera. V pohádce Jak chtěl Čonjü vyvařit moře nalezneme hned tři dračí princezny žijící na dně jezera. Nejmladší se jmenovala Lotos a toužila poznávat svět. Od otce však měla zakázáno vycházet z moře. To porušila a na zemi se potkala s chlapcem jménem Čonjü. Zamilovali se do sebe, ale Lotos musela zpět domů. Slíbila, že se vrátí, ale otec ji v paláci zamkl. Čonjü byl zoufalý, volal Lotos a té pomohla služebná - přinesla mu z paláce kotlík a zlatou minci s tím, že když kotlík roztopí, vloží do něj minci a kouzelnou naběračkou bude do kotlíku přilévat mořskou vodu, bude se vařit celé moře. Tak donutí krále dát mu Lotos za ženu. I stalo se a Lotos si jej vzala za manžela.

Dívčí jméno Lotos nalezneme v mnoha pohádkách, dívka tohoto jména je vždy krásná, s dobrým srdcem, obvykle princezna, o kterou se uchází hlavní hrdina, aby ji nakonec získal za ženu.

Zatímco v českém prostředí se pohádka stala svébytným plnohodnotným útvarem již od doby Boženy Němcové, v Číně tomu bylo později - až ve druhé dekádě 20. století. Teprve v roce 1911 začaly být pohádky cílevědomě sbírány, do země začaly pronikat překlady západních pohádek – jmenujme třeba nejstarší známý příklad knihy Zhou Guishenga Harmonické rozpravy v nové chýši. V témže roce vyšel první časopis pro děti v moderní čínské historii, aby následně s krátkými přestávkami nastal systematický sběr obrovského množství folkloristického materiálu z různých částí Číny.

Zatímco v Evropě jsou pohádky čistou fikcí, v Číně se věří, že se příběhy skutečně staly.

Miroslav Hrdlička