Z Banské Bystrice do Šanghaje a zpět

Šanghaj navštivte!

Když se vám poštěstí během pobytu v Číně navštívit Šanghaj, rovnou si naplánujte, že tu strávíte dva, raději však tři dny. V tomto městě, které se pyšní označením „nejlidnatější město Číny“ – a to právem, má totiž 27 miliónů obyvatel – stojí za zhlédnutí velké množství míst a zajímavých objektů.

Měl jsem před několika lety to štěstí a Šanghaj navštívil hned několikrát. Nebudu se dnes ale svěřovat se všemi zážitky, které se mi s tímto velkoměstem pojí, chci se soustředit na jediný.

V té souvislosti mám pro vás ovšem jedno doporučení. Nejdříve se dostatečně pokochejte procházkou po Bundu. To je nábřeží řeky Huang-pu, kde vám za zády bude čnít řada honosných budov postavených ve stylu art deco, budov, které upomínají na někdejší slávu města coby sídla mnoha evropských bank a obchodních společností. Vy v tu chvíli budete užasle hledět přes řeku na Pudong, na čtvrť plnou mrakodrapů, jímž dominuje – nikoli výškou – televizní věž Oriental Pearl Tower (Perla Orientu). Pak se projděte tradiční čínskou čtvrtí Yu Garden, kde se budete proplétat křivolakými uličkami plnými malých obchůdků s množstvím tradičních čínských předmětů. Uprostřed klikatého mostu si možná dáte čaj v tradiční čajovně.

Ale potom se vydejte severozápadním směrem. Ve vzdálenosti, kterou pěšky zdoláte za přibližně 45 minut (jsou to necelé 3 kilometry), dorazíte do dalšího z center Šanghaje, jímž je Lidový park (People´s Park). Sem směřují naše kroky.

Šanghajské stopy středoevropského architekta

Při pohledu na severní část prostoru Lidového parku vás nepochybně upoutá 22 patrová budova hranolovitého, v horní části zkoseného tvaru. Vaši pozornost nepřitáhne svou výškou, ta je dnes vlastně zanedbatelná, ale zvláštní tmavou fasádou. Pokud se o původ této barvy exteriéru budovy začnete zajímat, dozvíte se, že první tři patra jsou kryta deskami z leštěné černé žuly, vyšší patra jsou vystavěna z tmavohnědých cihel a tmavých keramických dlaždic. To ale předbíhám. Otázka vzhledu fasády vás možná nenapadne. Ani mě by nenapadla…kdybych ovšem neměl to štěstí, že mě na mé pouti po Šanghaji provázel nanejvýš zasvěcený průvodce. Byl jím Jan Benda, český architekt, který rovných 25 let působil v Šanghaji, kde vedl se svou ženou vlastní architektonický ateliér.

Díky Janu Bendovi jsem se dozvěděl nejen mnohé o kvalitách této stavby, ale především jsem se seznámil s původem Park hotelu a jeho tvůrcem.

Stopy po architektovi, který ve 30. letech Park hotel vyprojektoval, míří do středoslovenského města Banské Bystrice.

Jak je to s původem Jana Hudce?

Když mi Jan Benda začal vyprávět o architektu Hudcovi, který Park hotel postavil, přiznal se k jedné věci: když sám kdysi do Šanghaje dorazil a musel nějaký čas, než si zařídil práci a vlastní bydlení, (příp. vynechat tuto část?) žít asi půl roku v hotelu, byl jeho dočasným útočištěm právě Park hotel. A po celý ten čas vůbec netušil, kdo byl tvůrcem této stavby. Teprve později se ke svému překvapení dozvěděl, že hotel postavil Ladislav Hudec, rodák z Banské Bystrice. Je však řada okolností, jež nám brání mluvit jednoznačně o tom, že Hudec byl Slovák. Narodil se 8. ledna 1893, tedy v době, kdy Slovensko nebylo samostatným státem, ale součástí Rakousko-Uherska. Úředním jazykem byla tehdy i na Slovensku maďarština. Hudec byl také někdy pojmenováván jako Lászlo Hugyecz. S ohledem na pestrý osud, který ho zavedl do celé řady koutů světa, bývá Ladislav Hudec označován za slovensko-maďarsko-čínsko-švýcarsko-amerického architekta.

Dramatické okolnosti Hudcova života

Hudcův vztah k architektuře měl rodové kořeny. „Jeho otec Juraj Hudec - také architekt, který byl v Banské Bystrici významným stavitelem, ho od útlého dětství brával sebou na své stavby, podobně, jako to můj otec (shodou okolnosti také stavitel) dělával se mnou,“ vyprávěl mi Jan Benda. „Takto měl mladý Ladislav možnost zažívat stavění přímo a v jeho přirozenosti.“

V letech 1911-1914 vystudoval Ladislav na budapešťské technice architekturu. A sotvaže ji absolvoval, vypukla 1. světová válka. Hudec dobrovolně narukoval do rakousko-uherské armády. V květnu 1916 byl spolu s celou průzkumnou jednotkou zajat kozáky a poslán do vězeňského tábora na Sibiři nedaleko čínských hranic. Po dvou letech se mu podařilo se třemi kolegy uprchnout na ručně poháněné železniční drezíně. Několik měsíců pracoval – s falešným ruským pasem – na stavbě transsibiřské magistrály. Pak se rozhodl znovu uprchnout a zamířil do Číny. Jistý čas strávil v Charbinu na dánském konzulátě.

V listopadu 1918 zamířil na jih do Šanghaje. Našel si místo v americké architektonické firmě, kde začínal jako kreslič. Brzy prosadil svůj talent a začal připravovat vlastní projekty, posléze se stal zástupcem šéfa firmy. V roce 1925 založil vlastní architektonický ateliér.

V roce 1922 se oženil s dcerou bohatého německého obchodníka. Měli spolu tři děti. Za dobu téměř 30 let, které v Šanghaji prožil, realizoval téměř čtyři stovky staveb, které významně ovlivnily architektonickou podobu tohoto města. Mezi nimi jmenujme několik nejvýznamnějších – například budovu Paulunské nemocnice, Německý klub, elektrárnu Chapei, budovu spojených pivovarů, dům Společnosti pro křesťanskou literaturu, velké množství soukromých obydlí – a především zmíněný Park hotel.

Výškový rekord

Projekt Park hotelu vytvořil Hudec v březnu roku 1931. Pro stavbu získal místo v sousedství někdejšího dostihového závodiště. To později nechalo město přebudovat na Lidový park, z něhož si hotel prohlížíme. Stavba byla dokončena a hotel otevřen v prosinci 1934.

Se svými 83 výškovými metry se stal nejvyšší stavbou nejen v Číně, ale v celé Asii. Tento rekord Park hotelu zůstal až do roku 1963, přičemž nejvyšší stavbou Šanghaje zůstal až do roku 1985. Dnes ho v tomto směru překonalo mnoho vyšších a mohutnějších staveb, které se tyčí po celém městě, zejména pak za řekou, v části zvané Pudong.

Nemusíte se ostýchat, a přestože nejste v hotelu ubytováni, troufněte si vstoupit do hotelového lobby. Spolu s Janem Bendou jsme tak učinili… Jan, který v hotelu bydlel, pak v jednom ze svých článků popsal dojem z interiéru: „Hned při vstupu vás uvítá krásná, přes dvě patra vysoká hotelová hala. Prostorové řešení svědčí nejen o šikovnosti a talentu architekta, ale i jeho zralé profesionalitě. Původní mramorová dlažba a částečně dochovaný interiér jsou stále dokladem ušlechtilého architektonického konceptu. Točité schodiště, které vás zavede na úroveň mezaninu, je mistrovským kouskem. Noblesní čínská restaurace v sobě stále skrývá něco z tajemství starých dobrých časů a soukromý salonek s proskleným vydutým oknem je místem, které nám architektům připomíná důležitost dobrého funkčního a prostorového uspořádání domu. Hotelové pokoje jsou prostorné a příjemné na pobyt, i když jejich technický standard dnes poněkud zaostává za moderními hotely současnosti.“

Cesta zpět…přes řadu zastávek znovu až do Banské Bystrice

Už jen stručně zachyťme Hudcovy osudy ve 40. a 50. letech minulého století. V roce 1941 se v Šanghaji stal maďarským honorárním konzulem. S krátkým přerušením v roce 1945 vykonával tuto diplomatickou funkci až do roku 1947. Tehdy se rozhodl, že se s rodinou vrátí do Evropy. Na čas se usídlil ve Švýcarsku. V roce 1950 zamířil do Spojených států amerických. Na kalifornské univerzitě v Berkeley řadu let vyučoval architekturu.

V tomto městě 16. října 1958 zemřel. V roce 1970 nechala rodina převézt jeho ostatky na Slovensko, kde jsou pohřbeny na evangelickém hřbitově v Banské Bystrici. Naplnilo se tak přání, které před koncem života vyslovil.

Na Slovensku se Hudcův význam a jeho nezpochybnitelné zásluhy o propojení středoevropské a čínské kultury dlouho nepřipomínaly. Změna nastala po roce 2008, kdy byl v Šanghaji vyhlášen Rok architekta Hudce. Slovensko si vzalo z této akce příklad a po delších přípravách byla 28. 3. 2019 v Banské Bystrici otevřena stálá expozice věnovaná odkazu Ladislava Hudce.

Hudec je jednou z nejvýznamnějších osobností, jež pocházela z naší středoevropské kulturní enklávy a současně vytvořila svá nejpodstatnější díla v Číně.

Jiří Hubička