Třicet pět let českého Klubu železničních cestovatelů

Začalo to vlastně nevinně kdysi dávno jedním silvestrovským rozhovorem v tehdy velmi oblíbeném týdeníku Mladý svět. Redaktor Petr Trojan mě nazval „Dráhařem“ a oba jsme netušili, co článek uveřejněný záměrně v bujaré době konce roku 1984 způsobí.

Zanedlouho se v autobaru U hejtmana Šárovce v Uherském Hradišti sešel ustavující výbor Dráhařů a nedlouho poté vznikl Klub železničních cestovatelů, který existuje doposud. Čeští milovníci filmů mohli jeho aktivitu zaregistrovat třeba v závěrečných titulcích úspěšného českého filmu Vratné láhve, kde Klub pomáhal se ztvárněním poslední profese Josefa Tkalouna, hrál jej herec Zdeněk Svěrák v roli průvodčího vlaku. Na předsednickém postu Klubu působil i syn slavného českého cestovatele Miroslav Zikmund junior.

Kdo vlastně jsou Dráhaři?

Jsou to lidé, jejichž koníčkem a cílem je procestovat všechny české, případně evropské železnice a přitom poznat lidi, krajinu a kulturu okolo nich a zažít dobrodružství s cestováním spojené. Slovo všechny je zde míněno vážně, již mnoho členů se může pyšnit titulem Železniční cestovatel České / Slovenské republiky, případně Železniční cestovatel Evropské unie / Evropy atp. I když jsou pravidla k získání těchto titulů poměrně náročná, řada Dráhařů je již dosáhla a jsou zařazeni v Cestovatelské síní slávy. Již zmiňovaný Miroslav Zikmund junior se pyšní titulem Železniční cestovatel Evropy, řada členů klubu má v kapse titul třeba Mistr železnic Monaka, Severního Irska, Walesu atp. A při tom železniční síť jenom Evropské unie je úctyhodná – téměř neuvěřitelných 220 000 km železničních tratí. I když se každý rok jejich délka o něco zkrátí, představuje to stále více než pětinásobek délky rovníku.

Členové Klubu dostávají několikrát ročně klubový časopis Dráhař, ve kterém vychází i průvodce po železničních tratích mapující českou železniční síť, její vybavení, historický vývoj, co můžeme spatřit z okna vlaku, případně kde se zastavit a co navštívit. Možná, že vás ani nenapadlo, že v záplavě nejrůznějších knižních průvodců, které v české kotlině vycházejí z různých cestovatelských oborů – cyklo, vodácké, turistické apod., doposud nikdo nevydal uceleného průvodce po českých železnicích – takový průvodce prostě na českém trhu chybí!

Můžete být první!

V poslední době zažívá železnice a potažmo kolejová doprava určitou renesanci – bezpečností konkuruje silniční dopravě, na krátké vzdálenosti dokonce i rychlostí letecké dopravě, oblíbená se stává mezi turistickými atrakcemi; v čínské provincii Čchung-Čching na soutoku řek Jang-Cťiang a Ťia-Ling-Ťang patří dokonce mezi hlavní turistické atrakce města. Posuďte sami: nadzemní metro projíždí ve složitém terénu 19patrovým obytným domem, ve kterém má i zastávku – ukázka, jak šetřit místem a propojit město ve složitém terénu. I pokud budova zmizí, stanice zůstane.

Vraťme se však k našim dráhařům. Atraktivní částí Klubu jsou cestovatelské soutěže – železniční rallye - víkendová akce s cílem projetí maximální délky trasy během 24 hodin a nebo získat co nejvíce bodů kombinací cestování různými prostředky hromadné dopravy: autobusem, vlakem, metrem, tramvají, lanovkou.

Nadšenci v Klubu vypracovali nejrůznější metodické materiály pro jednotlivé evropské země, organizují i výměnné burzy za účelem prodeje a výměny předmětů s železniční tématikou, pořádají zvláštní jízdy historickými vozidly, přibližují tratě, kde byla osobní doprava pozastavena, scházejí se v nejrůznějších koutech Evropy.

Osobně jsem to s cestováním vlakem daleko nedotáhl – neprocestoval jsem ani všechny české železnice; s nákupem svého prvního automobilu značky Škoda 120 se u mě změnily dopravní preference a jízda vlakem vzala za své.

Každé léto však sleduji přímo za plotem v mé rodné vísce nostalgickou jízdu Podtroseckého rychlíku – vlak, který o prázdninovém víkendu vyjíždí z Prahy do nejstarší české chráněné krajinné oblasti Český ráj.

Tak plnou parou vpřed! …. a nezmeškejte jeho další spoj.

Další nostalgická jízda se sice uskuteční až v létě příštího roku, a to již bude Covid-19 v koutě! Doufejme.

Miroslav Hrdlička