Pod rouškou s úsměvem

Karanténa, kterou jsme prošli v minulých měsících a která vrůzných formách ve světě trvá, prověřila mimo jiné pevnost rodinných vazeb a celkovou úroveň zakotvení člověka ve společnosti. Potvrdila často zlehčovaný fakt, že lidský kontakt sdruhým člověkem je nenahraditelný a že izolace lidem pochopitelně neprospívá. Zkráceně napsáno, jedná se o psychicky, ale i fyzicky náročné časové období, které nejenže stále v té či oné formě trvá, ale málokdo si troufne odhadnout, kdy definitivně skončí? A ona časová nejistota klidu pochopitelně nepřidává, a to vjakékoliv části světa.

Na začátku oné lapálie, která přešla v celosvětovou pandemii, jsem se pracovně nacházel právě včínském Pekingu. Šlo to ráz na ráz, tedy fofrem. Nicméně, nezbytná čínská opatření byla blesková a jak se posléze ukázalo, opravdu účinná. Nejenom na letišti byla vidět a znát nekompromisní opatření, která každý člověk musel bezpodmínečně podstoupit, také byla pochopitelně cítit nervozita a strach zneznámého virového nebezpečí. Bylo jedno, zdali se jednalo o letiště vPekingu, nebo posléze třeba vPraze, kde jsem s manželkou přistál brzy po začátku epidemie.

Když jsme odlétali koncem ledna 2020 zČíny, vzpomněl jsem si na přeplněném letišti na slova slavného českého spisovatele Milana Kundery, píšícího dnes bohužel jen francouzsky, který před lety o stále více se globalizujícím světě prohlásil: „Globalizace znamená, že není kam utéct“. V letadle směrem do Evropy jsem jeho větu parafrázoval: „Koronavirus znamená, že není kam utéct“. Jak jsem se za měsíc ve vylidněné Praze přesvědčil, parafrázoval jsem ho bohužel správně.

Otázkou zůstává, k jakému modelu karantény se nyní přiklonit? Pokud je venku kolem nás určité množství potvrzených, podezřelých či symptomatických případů, myslím, žeudržení karantény doma je jediným řešením, jinak by to vedlo ke vzniku druhé vlny epidemie a ke ztrátě mnoha lidských životů. Musíme se řídit principem „život nade vše“ a je třeba za každou cenu identifikovat nakažené a zajistit jejich léčení. Je zřejmé, že nikomu a ničemu neprospěje obnova sociálně ekonomického modelu života, když nepůjde zabránit tomu, že každého dne uvidíme vedle sebe umírat příbuzné, kamarády, nebo kolegy. A co se týká měst, kde není situace sepidemií tak vážná, je zřejmě nutné postupně obnovovat životní a pracovní řád srouškou a zároveň trpělivě čekat, až bude kdispozici vakcína a léčivo. Vtomto případě preferovat izolaci lidí stím, aby nadále zůstávali jen doma není nejenom zekonomického hlediska udržitelné, ale je to nereálné i zdůvodů absence výše uvedených mezilidských kontaktů. Protože věty „Ahoj, jak se máš? Na čem zrovna pracuješ? Ten rozhovor se ti vážně povedl!“ Nebo třeba „Vážně ti to dneska sluší,“ to jsou ony věty, které vkaždém pracovním prostředí vytvářejí sociální přediva mezilidských vztahů, která jsou jednoduše pro každý lidský život nenahraditelná, lhostejno, jestli si to uvědomujeme, či nikoliv. A právě ve zmíněné karanténě si tuto absenci po krátkém čase uvědomil snad každý znás a je jedno, zdali se jednalo o profesora sociologie, novináře, pekaře nebo třeba o dělníka vtovárně.

V našem středoevropském prostoru se rozhodně přikláním kdalšímu postupnému rozvolňování opatření souvisejících s hrozbounákazy novým typem koronaviru Sars-CoV-2. Jsem jednoznačně proopatrné přitakání aktivní formě života, byť snepostradatelnou rouškou na obličeji všude tam, kde je to nezbytně nutné, tedy vdopravních prostředcích, vpráci a v místech, kde se shromažďuje větší množství osob. Vždyť pozitivní forma energie je nesmírně důležitá vkaždém boji! Pochopitelně pod rouškou není vidět případný lidský úsměv, každopádně pohled z očí do očí také hodně prozradí. Pokud je onen pohled nadějeplný, dává pozitivní energii a sílu dalším lidem ve svém okolí. Vneposlední řadě zpevňuje psychickou odolnost, která u nikoho není nekonečná.

Věřím, že se situace vrací pomalu do normálu. Rád bych Čínu vbudoucnu křížem krážem procestoval, je to obrovská země. Byl jsem vní rok a půl a za tak krátkou dobu se nedá poznat a pochopit. ZČíny jsem odjel zdůvodu, že stále nemluvím čínsky a neměl jsem tam vybudované kontakty na lékaře pro případ epidemie. Každý cizinec je vcizí zemi zranitelný. Vklidných časech, natož včasech pandemie. Čína je pro mě zcela nové prostředí. Jako cizinec potřebuji klidné časy pro asimilaci do prostředí, což kvůli koronaviru nebylo možné. Nikdo nevěděl, jak se bude situace vyvíjet dál! Tuto situaci jsem vyhodnotil pro mě a pro moji manželku jako riskantní. Proto jsme rychle odcestovali zČíny, i když jsem tušil, že utíkáme před něčím, před čím se utéct jednoduše nedá. Odcestovali jsme ale raději domů do Evropy, kde mám dobré kontakty na lékaře a kde to dobře znám.

Každopádně po této ohromné zkušenosti je zřejmé, že je třeba začít normálně žít, pracovat a vrámci možností každého znás překonávat obavy. Srouškou nebo bez? Určitě stím nezbytným kouskem bavlněné látky na obličeji. Pod ním však již súsměvem!

Autor: Radovan Rybák