Útěk před koronavirem

Na čínský Nový rok opouštíme se ženou Peking a jezdíme na dovolenou za sluncem, takže nás v lednu 2020 pandemie koronaviru zastihla na dovolené v Thajsku. Pandemie se nám ze začátku zdála odtržená od života, vzdálená. Během pár dní, kdy se v Číně začala rozbíhat opatření na zastavení koronaviru, nás dohnala skutečnost, že se jedná o závažný problém. Problém, který se bude šířit. Dnešní svět je globalizovaný a infekční nákazy neznají hranice.

Letět zpět do Číny jsme měli za několik dní, takže jsme museli udělat rozhodnutí, zda se vrátit do Číny, jediného místa, kde byl tou dobou výskyt viru zdokumentovaný. Po důkladném zvážení našich možností jsme se rozhodli, že pobyt v Thajsku nejdřív prodloužíme a budeme sledovat, jak se situace bude vyvíjet. Lidé se vypravili na čínský Nový rok za rodiči a příbuznými a začal každoroční největší světový přesun obyvatel. Krátce na to byla v Číně byla zavedena silná opatření a město Wuhan bylo uzavřeno. Situace byla nejistá a vše nasvědčovalo tomu, že se nemoc bude dál šířit. Rozhodli jsme se, že zkusíme před koronavirem utéct.

Útěk zkomplikovaly vízové záležitosti. Hranice mezi zeměmi od vypuknutí epidemie začaly být zřetelnější a méně propustné, než se po celém světě z velké části zavřely. Úplné zavírání hranic, zavádění karanténních opatření a zákazů vycházení ale přišly později. Předtím jsme museli vyřešit, do jaké země si jet vyřídit víza do České republiky pro ženu. Odpověď na tuto otázku vycházela z toho, která země má volnou vízovou politiku s Českou republikou i Čínou, abychom měli možnost vstoupit do země a zároveň dost času víza vyřídit.

Důkladný průzkum ukázal, že takovou zemí je Malajsie, takže jsme připravili vše na cestu do hlavního města Kuala Lumpuru. Prodloužená dovolená dávno přestala být odpočinkem a začala být nedobrovolným azylem, kdy jsme byli odříznuti od domova v Pekingu. Tropický ráj se pro nás proměnil a my netušili, kdy se budeme moci vrátit domů a normálně pokračovat ve svých životech. Zbytek pobytu v Thajsku a následně v sousední Malajsii jsme prožili v nejistotě a veselá uvolněnost návštěvníků nás opustila.

Při našem pobytu v Malajsii začalo omezování a rušení letů, první uzavírání hranic, omezování udělování víz. S tím, jak se šířilo onemocnění, svět začal zpomalovat a pohyb ustávat. Měli jsme štěstí – stihli jsme návrat do Česka včas a vyhnuli jsme se tak tomu, že bychom uvíznuli v nějaké třetí zemi, jako celá řada dalších.

Při návratu do Česka mě překvapilo, že se pandemií skoro nikdo nezabýval a přišlo mi, že ji nikdo nebere moc vážně. V Itálii byly první znaky, že počet nakažených bude vysoký, ale Češi nebyli ochotní nechat propadnout své dovolené v průběhu jarních prázdnin a dál cestovali do severní Itálie, evropského epicentra nákazy. Když pak bylo vyhlášeno, že kdo se z této oblasti vrátí po stanoveném datu, bude muset na dva týdny do karantény. Jedním z výsledků bylo, že se všichni snažili vrátit před půlnocí, aby se vrátili před datem zahájení a se na ně karanténa nevztahovala. Celá řada zaměstnavatelů se rozhodla práci z domova neumožnit. S ohledem na to vše mě zpětně vlastně docela překvapuje, jak dobře Česko nákazu zatím zvládá.

Krátce po našem návratu do Česka koncem února se zavřely obchody, hotely, kulturní akce i hospody – lokální kulturní centra. Bylo zakázané srocování většího množství lidí, doporučené zůstat doma a nařízené nosit mimo domov roušku. Česko vstoupilo do krizového stavu a hranice se neprodyšně zavřely.

Se ženou jsme se nastěhovali k rodičům, kde žijeme doteď už tři měsíce. Jsem mile překvapený, že nákaza v Česku nebyla vážnější a počet nakažených i mrtvých není dramatický. Česko se stalo jedním z příkladů ukázkového zvládnutí zdravotní krize.

Osobně ale nejsem přesvědčen, že reakce proti pandemii byla dostatečná. Pokud by se ukázalo, že nákaza se smrtelností blíží víc než chřipce černému moru, je snadné si představit, že by to dopadlo podobně, jako kdysi ve středověku. Ukázalo se, jak jednotlivé státy nejsou schopné reagovat na podobný druh krize. Ukázalo se, že ani při globální krizi různé země světa nejsou schopné dost dobře spolupracovat. Překvapilo mě, že i když se od konce ledna 2020 o pandemii po celém světě vědělo, neproběhla skoro žádná přípravná opatření. Překvapuje mě, že se po celou dobu pobytu v Česku setkávám s lidmi, kteří „na koronavirus nevěří“.

Světová pandemie není událost připomínající objevení černé labutě v Austrálii. Neměla být nečekaná a není na místě domnívat se, že se nic podobného nezopakuje. Odborníci, popularizátoři vědy i filantropové na hrozbu pandemie upozorňují již řadu let. Obzvlášť průmyslové chovy jsou ideálním místem pro vznik dalších epidemií. Moderní globalizovaná doprava umožňuje rychlý přesun nemoci po celém světě, soudobé vymoženosti jako je ústřední klimatizace a vzduchotechnika obecně umožňuje rychlé rozšíření nemoci mezi velkým počtem lidí na jednom místě.

Koronaviru je zákeřný a vývoj nemoci jako takový napomáhá šíření, ale přesto se domnívám, že jsme tentokrát jako lidstvo měli obrovské štěstí, že nákaza není smrtelnější, než se v současné době zdá, že je. Koronavirus odhalil naši nepřipravenost a nezbývá než doufat, že budeme schopni lépe reagovat při další epidemii. Je totiž jen otázka času, kdy nějaká propukne.

Snížená poptávka, předlužený finanční systém, přetrhání finančních toků a dlouhodobá maximalizace podnikových zisků, která nechává i nejbohatší korporace bez větších rezerv, může vést k hlubokému ekonomickému propadu a nezaměstnanosti. Osobně předpokládám, že se ukáže, že ekonomický dopad pandemie bude v důsledku vážnější než dopad zdravotní. Opět je to ale dílem štěstěny, že koronavirus není mnohem smrtelnější.

Podobně jako v Číně začátkem června i v Česku většina lidí pokračuje v každodenním životě jako dřív. Život se postupně vrací do normálu. Život mé ženy a mě se do normálu vrátí o něco později, budeme muset počkat, až Čína otevře své hranice i vůči cizincům. Evropská unie své hranice otevře za týden, 15. června, pak se ukáže, zda je otevření hranic bezpečné. Do té doby nám nezbývá než čekat a doufat, že si svět vezme z letošní pandemie vezme ponaučení a v důsledku dá vzniknout lepšímu, bezpečnějšímu, udržitelnějšímu společenství.

- Jan Korbel; 5. června 2020 v Praze