|
Siang-chaj je mokřina, která se nachází na hranicích provincie Ťi-lin v severovýchodní Číně a čínské Autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko. V letošním srpnu sem přijel náš korespondent. Viděl, že je zde čistě modré nebe, na kterém jsou beránky. Na zemi jsou bujné rákosy, mezi nimiž létají bílí červenokorunní jeřábové. Zde je cílová oblast pro letní stěhování ptáků, mezi nimiž jsou např. jeřábové a labuti. Kromě ptáků rostou tady také mnoho vzácných rostlin. Na této mokřině jsou jak pískové chlumy, tak step, jak jezero, tak bažina, což tvoří rozmanité mokřinové prostředí. Proto byla v roce 1986 určena jako státní přírodní rezervaze a v roce 1992 byla zařazena do Mezinárodního seznamu důležitých mokřin. Mezinárodní fond divokých organismů ji udělil titul „Přírodní rezervaze třídy A mezinárodního významu“.
Zdejší přírodní krása je zásluhou vlády i místních obyvatel mongolské národnosti. Tito Mongolové dokonce proto změnili tisíciletý zvyk a ukončili kočovský život.
Mongolové jsou nazváni národností na koních. Vynikají jezdem a lukostřelbou. Kolektivní lov zvířat představoval jejich tradici. Na to vzpomíná šéf zmíněné rezervace Tu Sien-wen takto:
„Kolektivní, neboli velký lov probíhal ve dnech třetího, šestého a devátého každého měsíce po začátku podzimu. V těchto dnech se obyvatelé celé vesnice vyvalovali do přírody, jezdili na koních, drželi v rukou myslivecké pušky a holy a za pomoci psů zabijeli nebo chytili zajíce, bažanty atd.“
Ale takový lov neprospíval ochraně divokých zvířat a porušoval přírodní prostředí. Před 10 lety zavedla místní vláda novou metodu ochrany, tj. odstěhování obyvatel z mokřiny Siang-chaj do okolních městeček a pomoc jim zabývat se rostlinnou a živočišnou výrobou i průmyslem na zpracovávání zemědělských výrobků.
Na začátku nemohli Mongolové tuto politiku přijmout a nebyli spokojeni s vládou. Místní úředníci je znovu a znovu přesvědčovali a odborníci je naučili technice, která jim umožní zbohatnout. Pan Wen Ťin-džuang, který se odstahoval také z mokřiny, říká:
„Dříve jsme se živili hlavně státními půjčkami. Průměrné roční příjmy na každého vesničana činily 50 až 60 jüanů. Teť to přesáhlo 2300 jüanů. Několikanásobily se.“
Podle něj byly životní podmínky v oblasti mokřiny Siang-chaj velmi špatné. Kočovský životní způsob nemohl zajišťovat nezbytnou životní spotřebu těchto Mongolů. Kvůli dlouhodobému životu na odlehlém místě a mála styků s příslušníky ostatních národností, se kvalifikace těchto obyvatel jako celku zvyšovala pomalu.
Nyní se taková situace změnila. Např. mongolští přistěhovatelé v okresu Tchung-jü v provincii Ťi-lin se už osvojili techniku rostlinné a živočišné výroby. Někteří se nakonec stali mistry v polní práci. Mezi nimi je také pan Čen Jou. Říká:
„Naše rodina má téměř 5 hektarů orné půdy. Chováme také prasata. Z toho jsme každý rok vydělávali více než 20 tisíc jüanů. Můj syn mimo sezónu pracoval ve městě. Je nás celkem 5 v rodině. Průměrné roční příjmy na hlavu asi 4000 jüanů.“
V současnosti se zdejší obyvatelé svědomitě zapojovali do ochrany ekologického prostředí. Jak oznámili pracovníci přírodní rezervace, každý rok sem přicházeli mongolští krajané, kteří přivezli zraněné vzácné ptáky k léčbě. Zdejší děti jednou pro vždy přestaly chytat ptáky. V posledních letech se počet divokých zvířat v mokřině neustále zvyšoval a zdejší prostředí se značně zlepšovalo.
|
v 
