Tibeťané žijící na náhorní plošině představují dobré jezdce a lukostřelce. Jezdectví je nejoblíbenějším sportem tibetského národa. Před 18ti léty založila Tibetská autonomní oblast svůj první profesionální tým jezdectví. Do něho bylo začleněno 40 tibetských chlapců a děvčat, k nimž patří právě 16ti letá Dawazuma. Přijetí Dawazumy spolu s více než deseti kolegyněmi otřáslo tehdejší tibetskou společností. Protože v očích většiny Tibeťanů bylo jezdectví věcí mužských. Proti rozhodnutí Dawazumy vystoupili i příslušníci její rodiny. Porovnávali jezdecký sport s vojensky operativním jezdectvím a označili ho za nevhodné pro ženskou. Mladá Dawazuma se ale přes nesouhlas rodiny vrhala do jezdeckého oddílu. Možná z důvodů, že se jí to hodí a nebo líbí.

Když vzpomíná na scenérii z počátečního období, Dawazuma říká,

„s koní jsem se tehdy dotýkala poprvé, z toho jsem měla velké obavy. Trenérkou nás jezdkyní byla dívka mongolské národnosti. Postupně jsem se od ní naučila soužit s koní."

Jezdecké vystoupení pochází z operativního umění jezdectva. Moderní jezdectví obsahuje tance, gymnastiku a další triky na koni. Po přísném tréninku již Dawazuma a kolegyně uměly libovolně udělat různé pohyby na koni. Začaly s turné v různých koutech Tibetu. Diváci si nestačili divit, že umějí dokonalé skoky a tance na zádech koní. Někteří diváci dokonce neuvěřili své oči, že to dělají děvčata. Velice potěšilo jezdkyně to, že jejich vystoupení jsou čím dál tím oblíbenější než mužské. Dawazuma pocítila zvláštní hrdost nad tím, že může na zádech koně splnit stejné pohyby, jak dělají mužské.

Úspěšné vystoupení tkvělo v těžkém výcviku. Dosud jí vyčnívá kotlík pravé ruky. Také si zranila nohu, která ji bolí v zimě a často dochází k vyvrtnutí. Dawazuma řekla, že sama není nadaná pro jezdectví, má dovednosti jen po urputném cvičení. Nejednou padla z koní. Rozbila si levou paži a kloub pravé ruky. Také ji kůň šlapala až do mdloby, která trvala cellý den a noc. Dawazuma přesto označila sama sebe za šťastnou, protože zmíněné rány negativně neovlivnily výcvik. Uvedla, že časy na koních jsou plné nesnazí i radostí.

„jezdecký sport mě činí pocitem těžkostí i stimulací. Je to určité dobrodružství, ale líbí se mi takové vyzývavý sport. Cítím rušno a vesele, zejména když my jezdkyně na koních hlasitě zpíváme" Dawazuma dodala.

Díky lásce k jezdectví a úpřímnému úsilí se Dawazuma stala vynikající jezdkyní. Třikrát získala první cenu na sportovních hrách země pro etnické skupiny.

Během osmnáctiletého jezdeckého života má Dawazumu dvě oblíbené koně. První se nazývá Sundžu, v tibetštině tedy s významem, že uplatníte se, když na to myslíte. Sundžu žila s Dawazumou 13 let. Nejednou ji doprovázela na utkání a pokaždé s vítězstvím. Sundžu byla jemná a poněkud lidská. Mohla reagovat na každou větu Dawazumy. Ta smutně řekla,

„Při veteránské léčení Sundžu byla jsem pořád na místě. Definitivně se ji ale nepodařilo zachránit. Dlouho a dlouho jsem plakala. Dodnes si zachovávám její ocas. Na ni velmi myslím."

V současné době slouží Dawazumě kůň s názvem Nobu, které tibetsky znamená „miláček". Po pětiletém rozběhu dobře vychází s majitelkou a už může vzít na sebe něco tíživého.

Dawazuma nyní působí jako trenérka jezdeckého sportu, která je vůbec první v historii Tibetu. Trénuje nejen profesionální jezdce, ale také učí amatéry. K svým studentům je velmi přísná, ale i laskavá a pečlivá. Myslí, že si své povolání oblíbí celý svůj život a bude mu věnovat ještě většímu nadšení a úpřímnosti, aby tím vyškolila pro Tibet víc vynikajících jezdců a amatérů.

Stejně jako Dawazuma hrají v Tibetu důležitou roli policistky, profesorka, podnikatelky atd.