Tuto vesnici vybudovalo čínské ministerstvo občanských záležitostí ve spolupráci s Mezinárodní organizací dětských vesnicí SOS. Poté, co před čtyřemi roky začala vesnice fungovat, bylo do ní přijato celkem 156 sirotků z různých koutů Tibetu. Stejně jako děti z normálních rodin požívají péči dospělých a také řádné vzdělávání. Vedoucí vesnice paní Darwa řekl,

„50 zdejších sirotků chodí do základních škol mimo vesnici. Ostatní sirotci předškolského věku se učí v mateřské škole uvnitř vesnice. Kromě toho jim nabízíme veškeré kulturně sportovní programy podle osobitostí a zálib jednotlivých dětí."

Sirotci žijící ve vesnici se dělí na 17 rodin, aby mohli pocítit rodinné teplo. O každou rodinu se stará ošetřovatelka-matka. Všech 17 ošetřovatelek je svobodných. Tyzto mladé holky se vzdaly svého milostného a manželského života a věnují se sirotkům celým srdcem. Slečna Džuga je právě jednou z těchto matek.

Džuga bydlí ve vesnici spolu se svými devíti dětmi. Jakmile jsme vstoupili do jejich bytu, zapůsobilo na nás teplé rodinné ovzduší. Džuga nám mluvila o jejím zážitku, jak se stala matkou. Předtím pracovala ve střední škole jako sekretářka na psacím stroji. Měla tedy lehkou práci s pohodlným prostředím. Jednou přečetl noviny, náhodně objevila reklamu výběrového řízení o místo matky pro dětskou vesnici. Ale to zpočátku nevyvolalo pozornost slečny. Vzpomínala a nám uvedla,

„O angažování matky jsem tehdy slyšela poprvé ve svém životě. Myslela jsem to ke smíchu. Že je to možné?"

V lidském životě snad zaujímá nejvíc osud. Džuga podala svou žádost teprve v posledním přihláškovém dne. Prošla veškerými zkouškami a definitivně se stala mladou matkou dětské vesnice.

Počátečnách pár měsíců je pro slečnu jiná velká zkouška. Dostala úkol starat se o tři sirotky, které vesnice právě přijala. Džuga měla obrovské obtíže v oblasti dorozumění s dětmi, které mluví s hlubokým místním dialektem. Když na první pohled tyto sirotky uviděla, pocítila velkou bolest srdce z toho, že měly na sobě sešlé a špinavé obleky a ještě suché prasklé obličeje. Džuga děti hned přivedla do koupelny. Snad kvůli ztrátě rodičů zachovali sirotci před slečnou vysokou psychickou bdělost. Plákali a nechtěli dát pokoj.

Slečna postupně poznávala opravdový pojem práce v dětské vesnici. Na vlastní kůži pocítila námahu jako matky. Někdy chtěla ustoupit, ale když potkávala naivní a očekávající oči těchto dětí, vždy vítězila neodolatelná laskavost, která ji nabádá k tomu, aby jim zůstávala dobrou matkou.

Do vesnice bylo přijato stále víc sirotků. Džuga má už děvět dětí. Cítí velkou radost z toho, že děti vyrůstávají díky své péči. Když jsme kráčeli do pokoje slečny, viděli jsme samé obrazy nalepené na zdi. Jde o pohledy, které děti udělaly k narozeninám matky. Džuga nám řekla, že jí věnovaly veškeré děti manuální dárky. K veselým narozeninám jí blahopřálo dokonce nejmenší dítě, které umí jenom mumlat. V tomto okamžiku byla Džuma hluboce dojata.

Abychom osvědčili lásku těchto dětí k mladé matce, přivolali jsme je a zeptali jsme na ně, co je za festival na dnešek. Jedním hlasem odpověděli, že je to svátek matky. A ještě vyjádřily ochotu zazpívat pro jejich nejoblíbenější matku.

To je příběh mladé matky s devíti dětmi. Z toho jsme poznali velkost matky a také vděčnost dětí. Ať věnujeme vše nejlepší přání slečně Džuga a všem matkám v dětské vesnici SOS. Ať jejich děti vyrůstávají zdravě a šťastně.