Pan Liu se narodil v roce 1923. Zúčastnil se války odporu proti japonské agresi a občanské války za osvobození Číny. Od roku 1953 pracoval v zajateckém táboru v Koreji. V roce 1958 byl demobilizován a v roce 1986 odešel do důchodu. Teď prožívá klidné stáří u Pekingu.

V Červnu roku 1950 vypukla občanská válka mezi severní a jižní Korejí. S cílem uhájení svých zájmů v Jižní Koreji vyslala americká vláda do Koreje vojenské jednotky. A zároveň pod její manupulací schválila rada bezpečnosti 0SN rezoluci o účasti jednotek členských zemí OSN v této agresivní válce pod vlájkou OSN. Tím pádem byla bezpečnost naší nové republiky, tedy Čínské lidové republiky, ohrožena. V zájmu obrany naší vlasti a pomoci Korejské lidově demokratické republiky rozhodla čínská vláda vyslat na korejskou frontu lidové dobrovolníky, přesto, že nova republika byla vyhlášení teprvé před osmi měsíci. Nedlouho po té bylo zajato mnoho vojáků tzv. ozbrojených jednotek OSN, takže byl založen zajatecký tabor na místě Pi-Tchung na severu Koreje. Na začátku roku 1953 přijel třicetiletý Liu sem pracovat Zastával funkci náčelníka druhého oddílu druhého útvaru na táboře.

Starý pan Liu má svou práci na zajateckém táboře ještě v čerstvé paměti. Rozpomíná: Na pokyn naší vlády jsme chovali k zajatcům velmi dobře přesně podle Ženevské konvence o ochraně obětí války. Náš oddíl měl na starost zajaté důstojníky s hodností vyšší než nadporučík, proto jsme měli relativně těžší práci než jiné oddíly. Staráme se o 200 zajatců , a to z USA, Británie, Nového Zélandu, Turecka a jiných zemí.

Pan Liu dále říká: Snažili jsme se především zajistit jejich výživu. Tehdy měla naše nova republika nedostatek zboží. K tomu ještě hrozilo nepřátelské bombardování. Těžko by bylo možno zajistit zasobování. Čínští dobrovolníci často neměli co jíst, ale jídlo pro zajetce bylo všemožnými způsoby zajištěno. Dostali kvalitní mouku a maso. Jedli fakticky lépe než čínští důstojníci. Zajatci chtěli pečivo. Neměli na zajateckém táboře pec. Tak jsme využili vyprázdněné benzínové nádržky k pečení. Zajetci jásali nad upekaným pečivem. Pro zajištění jejich denních potřeb jsme překonali všelijaké obtíže. Vedoucí vojenských zasobovatel našeho oddílu dokonce upadl do rozmražené hraniční řece a zemřel, když šel přes řeku do Číny na nákup.

Pan Liu uvádí: Na zajateckém táboru byla bohatá kulturní a sportovní činnost. Našli jsme pro zajatce housle a jiné hudební nástroje. Tehdy naše země byla ještě velmi chudá a neměli jsme peníze jim koupit kytary. Tak jsme dělali primitivní kytary ze starých benzínové nádržky a v zahraničí nakoupených strun. S radostí na ně hráli. Uspořádali jsme ještě kulturní večírek, kde zajatci vystoupili s různými programy. Na večírku tleskali, jásali a křičeli. Dělali jsme pro ně ještě hrazdy a bradla z dřeva, dokonce pálek pro baseball. Korespondence byly jim také zajištěna. Směli zaslat dva dopisy měsíčně. Všechny dopisy pro ně jsme jim předávali.

Byli jsme přísní na ně, ale nikdy jsme je nepotrestali, nýbrž snažili jsme se je přesvědčovat, pokračuje Liu. Když vážně porušili kázeň a nechtěli napravit, tak jsme žádali jejich nadřízené, také zajatce, aby jim pomohli přiznat a nápravit své chyby.

Pan Liu dodal: Přesto, že naše hmotné podmínky byly špatné, zájetci byli spokojeni, právě proto, že jsme zacházeli s nimi lidsky. Poté, když jsme je repatriovali, nechtěli nás ba opustit. Někteří si s námi vyměnili dárky na pomátku. Byli jsme však otřešeni, když jsme přijali své zajatce od amerických vojsk. Vrhli se nám do náručí a strašně plákali a řekli nám, jak je Američané týrali. Mnozí zajatí čínští dobrovolníci zemřeli mučením. Liu řekl: USA neustále mluví o humanismu a o lidském právu. Podle jejich skutečného činu v Koreji i v Iráku, kde je humanismus, kde je lidské právo, tím končil svou vzpomínku rozhořčeně.