Profesor Lin Cung-čou , 104 roky. Pracoval jako profesor v Sanghaji a Nankingu. Odešel do důchodu ve věku 85 let z Vysoké školy námořnictví ve městě Ta-lian v severovýchodní Číně. O tomto městě jsme se zmínili minule. Má totiž pětkrát méně obyvatel než Peking, ale žije tam víc seniorů starších sta let než v Pekingu. Profesor Lin za mládí těžce onemocněl, a to tuberkulózou. Lékař tvrdil, že nepřežije věk 30 let, ale zázračně žil až dodnes. Stařec je plno životní síly, má jasný mysl, je oblečen elegantně. Často diskutuje anglicky s cizími experty o hi-techniku v námořní plavbě a o zkušenostech z vyučování. Porfesor Lin je tohoto názoru, že číst, to prospěje zdraví a zpomalování stárnutí a podnítí metabolistický pochod mozkových buněk. Řekl, že tím méně mozek pracuje, tím rychleji přestane mozek fungovat.

Profesor měl těžký osud. Za mládí měl těžkou nemoc. Za tzv. kulturní revoluce byl pronásledován. Když mu bylo 50 let, zemřela mu manželka. V bolestech a neštěští profesor vždy hledal v knihách duševní oporu. S jejich pomocí se vyrovnával s nepříjemností a zachovával duševní klid. Knihy ho vlastně léčí. Knihy ho vyléčily z deprese a z pocitu nudy a samoty. Právě díky knihám je mu život šťastnější a veselejší. Vytrvale píše deník. Má velmi dobrou paměť. Často čte z paměti staré čínské básně. Podle něho může recitace básní stejně jako zpívání zlepšit dýchání a paměť a zabránit vzniku Arzheimerovy nemoci. Lze bez nadsázky říci, že knihy mu přinesly šťastné stáří.

Stařenka Čen se narodila v roce 1903. Žije na venkově v jihočínské provincii Ťiang-su. Narodilo se jí po svatbě 5 synů a 2 dcery. Má teď 75 potomků, z nichž je 6 prapravnuků. Kromě očí je dosud velmi zdravá. Má dobrý sluch a vzpřímenou páteř. Mluví plynule a paměť dobře funguje. Proč může žít tak dlouho? Především ráda pracuje. Dřela se celý život. Těžká práce jí dala pevné zdraví a pěstovala u ní houževnatost. Také si na práci už navykla. Až dodnes sama skládá do skříně pradla, šaty i příkrývku.

Zadruhé, je optimistická. Její nejstarši bratr zemřel nehodou, sestra se utopila v řece a manžel jí neočekávaně zemřel nemocí. Tváří v tvář neštěstí nikdy neklesla na mysli, nýbrž přemáhala bolest a zármutek nepřetržitou prací a pečlivou výchovou dětí.

Zatřetí, je velkodušná. Když žil v manželově velké rodině, rodinné vztahy byly velmi složité. Ona však se chovala ke tchyni a švagrovým vždy upřímně a velkoryse. Často pomáhala sousedům k řešení jejich konfliktů nebo problémů. Proto všichni měli a mají ji rádi i respektují.

Začtvrté, ráda jiným pomáhá. Ve staré společnosti jednou docházelo v sousední vesnici k povodněm, lidé utekli do babičiny vesnice. Babička jim dávala něco k jídlu. Když někdo z vesnice onemocněl nebo měl potíže v životě, vždy šla se podívat a půjčila mu peníze nebo obiloviny, pokud je sama měla.

Začtvrté, není vybíravá v jídle. Bere jen lehké jídlo, hlavně zeleniny, které sama pěstovala. Při každém jídle jí jen 80% tolik, kolik je zapotřebí do sytosti. Jestli na obědě je maso, tak večer vezme jen řídkou kaši nebo vodu. Po celý život nekouřila, ani nepila alkohol. Od 90 let začínala pít denně před spáním doušku léčivého alkoholu, aby se zlepšil krevní oběh.

Zapáté, velmi dbá na osobní čistotu a pořádek. Přes špatné žívotní podmínky ve vesnicích setrvávala na tom, aby se denně myla a dělala důkladný úklid a pořadek doma.

Zašesté, nebojí se namáhat si svůj mozek. Nikdy nechodila do školy, ale nikdy nedělala chyby v účtování. Dobře pamatuje narozeniny všech členů rodiny, vždyť to jde o 75 lidí.

Zasedmé, prostředí, kde žije, je dobré. Žila a žije ve vesnici, kde svítí slunce a vane čerstvý vzduch. Před jejím domem leží zelinářská záhrada s hruškovými stromy a za domem se prostírá bambusový háj. Jak idealní prostředí pro klidné stáří je to!