Pan Li Ťia-mo byl ředitelem střední odborné školy ve městě Kunming v provincii Jünnan, na jihozápadu Číny. Letos je mu zrovna 100 let. K jeho stým narozeninám mu přišlo blahopřát více než dvě stě bývalých žáků, také už seniorů. A jaké jsou jeho zkušenosti s dlouhověkostí?

Na kariéře a hmotném prospěchu mu nezáleželo. Pan Li je absolventem technické univerzity v japonském Tokiu. Má bohaté znalosti. Po osvobození Číny měl dosti vysoké postavení ve státních orgánech v jihozápadní Číně. Později mu však bylo ukřivděno a byl zbaven funkce. Učil na střední škole v malém okresu. Svůj životní úděl přijal klidně, jakoby mu bylo všechno jedno. Jedna z jeho dcer říká: „Táta má velmi dobrou povahu. Po celý život jsem ho neviděla rozčilovat se"

Rád pomáhá jiným. Všemi silami pomáhal svým žákům, aby nemuseli kvůli chudobě odejít ze školy. Někdy za ně platil školné. Za Kuomintangské vlády pomáhal žákům utéci před zatčením

Nepřestává se učit a stále pracuje mozkem. Pan Liu řekl, že jen když mozek intenzivně pracuje, je možno oddalit jeho degeneraci. Pořád čte a píše si deník. Jěště ve věku 96 let četl anglické vydání známého čínského romanu „Sen v červeném domě". Psal si přitom zápisky. Toto všechno přispělo k aktivnímu myšlení.

Má dobré rodinné prostředí. Má sedm dětí. Všichni pokládají svého otce za příklad a chovají se k němu s úctou a hlubokou láskou.

Panu Suen Chuj-šeng je 104 let. Žije ve městě Lai-čou v provincii Šan-tung. Podle něho, zdraví znamená pohyb, plus duševní vyrovnanost. I v nepříznivých životních situacích člověk musí mít pevnou důvěru v budoucnost, zachovat si dobrou náladu a být velkodušný. Jeho životním heslem je: „Nelze se rozčilovat déle než tři minuty." Na zdi má nalepeno pořekadlo, které zní: „Když ti žluč puká zlostí, honem se podívej do zrcadla. Hned tě zlost přejde. Žít je velkým štěstím. A největším štěstím je být spokojen se vším". Právě takový životní postoj mu umožnil přežít s klidem pohromu tzv. kulturní revoluce. Jednou denně si masíruje tělo po všech akupunkturních bodech. Dělá rozcvičku, kterou sám složil. Tato rozcvička přispívá k tomu, aby se všechny části těla dostanou do pohybu.

Paní Cao Jü-čing se narodila před sto lety ve městě Chaj-ning v provincii Če-ťiang. V té době jěště v Číně platila tradice, že matky nechaly svým dceram od malička zavinovat nohy, aby je měly co nejmenší. Říkalo se tomu liliové nožky. Každá žena chtěla být co nejpřitažlivější a mít co nejmenší nožky. Naštěstí, otec paní Cao byl demokrat a s otcovym povolením si nemusela nohy zavinovat. Byla na to hrdá. Absolvovala ošetřovatelskou školu. Za války odporu proti Japonsku byla na frontě a pečlivě ošetřovala zraněné vojáky. Po roce 1949 pracovala na zdravotním středisku Nankingské univerzity a to až do odchodu do důchodu. Tajemství její dlouhověkostí spočívá v tom, že cvičí a dodržuje životosprávu. Sní jenom 70% do sýtosti, udržuje ve své rodině harmonické prostředí, klidnou mysl a je velkodušná. V 90. letech začala malovat tradiční čínskou technikou. V malování objevila nového koníčka. Za deset let malířského úsilí má bohatou tvůrčí žeň.

I když životní styl každého z nich má svá specifika, přece jenom můžeme najít něco společného, správný denní režim, dobrý spánek, nevybíravost a střídmost v jídle, optismismus, dobrá povaha, tělesné cvičení, osobní hygiena, harmonické rodinné prostředí, ochota pomáhat jiným a přátelit se s jinými. To jsou zásady, které na tomto světě zazněly nesčetněkrát, ale jen když je budeme brát vážně, můžeme žít zdravě, šťastně a dlouho.