Park Jing-šan je turistickou atrakcí v Pekingu. Nachází se v centru města. Naproti parku přes ulici je severní brána Zakázaného města a kousek dál na západ leží krásný park Pej-chaj. Uprostřed Jing-šan parku je pět kopců, stojí hezky jeden vedle druhého od východu na západ. Na vrcholu každého z nich stojí pavilón v tradíčním čínském slohu. Park Jing-šan je známý proto, že poslední císař dynastie Ming Cchung-džen se na zdejším kopci v roce 1644 oběsil, když vojska rolnického povstání vpadla do Pekingu.

V neděli ráno, když mlha pomalu mizí a slunce začíná ozařovat park Jing-šan, začínají se v jednom z pavilonů scházet lidé. Shlukuje se jich čím dál tím víc. Jsou to převážně staří lidé.

Kolem 10. hodiny vyleze na stoličku uprostřed pavilónu starý pán s tahací harmonikou na ramenech. Je to pan Wu, který tuhle říši zpěvu před lety v Jing-šan parku odstartoval. Po chvilce vtipkování zahájil nedělní zpívání. Všichni zpívají velmi soustředěně, s vysokým nadšením jako mladí lidé, ale ve skutečnosti je jim všem nad 60.

S krátkými přestávkami zazpívali několik písní. Pan Wu dovede o přestávkách mezi jednotlivými písněmi navodit veselou atmosféru. Hlasitě říká: „Smějte se, smějte se, jen se smějte! Tím si navodíte pocit, že se vám mladí znovu vrací". A hned dodává: „Ale nedívejte se do zrcadla, které by vám řeklo pravdu. V našem věku potřebujeme trochu klamu". Ozývá se výbuch smíchu. Za par hodin dává pan Wu znamení k ukončení zpívání. Lidém se ale moc nechce. Když v parku nastane zase klid, je už skoro odpoledne.

„Jsme pravděpodobně největším pěveckým sborem v naší zemi, možná i na světě", prohlašuje s hrdostí 71-letý pan Wu. Je spokojen s tím, že lidé přicházejí zpívat zcela dobrovolně. Nikdo je k tomu nenutí.

Pan Wu říká, že tento amatérský pěvecký sbor pod širím nebem se začal rodit v roce 1992. Na začátku se k jeho harmonice připojila jen hrstka lidí. Zpívali nepravidelně. Pak se sbor postupně rozrůstal a dnes se stal nejznámějším amatérským sborem v Pekingu. Každou neděli přichází zpívat přiblížně 2000 seniórů, většinou z Pekingu, částečně také ze sousedních provincií jako Che-pej, Che-nan, Šan-tungu a Šan-si. Někteří přicházejí na invalidních vozících.

Někdy se k nim připojí i staří Číňané ze zámoří, ba i čínsky mluvící cizinci. „Potkávám zde i lidi z Kanady, USA, Singapuru, Malajsie, Francie a jiných zemí", poznamenal pan Wu.

Sborové zpívání v Jing-šan parku, které pan Wu docela neplánovaně se svou harmonikou odstartoval bylo nějakou dobu jediné v Pekingu. Ale lidé, kteří chodili do Jing-šan parku později iniciovali zpívání i v parcích, v blízkosti svých bydlišť.

Pan Wu tento sbor diriguje už 12 let. Senióři přicházejí zpívat bez ohledu na počasí. Jednou v zimě v roku 1998 sněžilo a byl mráz 12 stupňů pod nulou. Počítal, že příjde jen málo lidí. Ale proti jeho očekávání stálo před pavilónem více než 400 lidí. Ani déště nemohly zabránit lidem ve zpívání. Jednou v neděli pršelo, jen se lilo. Pan Wu byl hluboce dojat tím, že pod deštníky se sešlo několik stovek lidí, kteří vydrželi zpívat celé dvě hodiny. „To byla opravdu nádherná podívaná!", poznamenal pan Wu.

„Pocit osamocení je největším problémem důchodců. Scházíme se v parku, spolu zpíváme a vesele se smějeme a tak mizí i pocit osamoceni", vysvětluje pan Wu přitažlivost sborového zpěvu v parcích pro staré lidi.