14letý chlapec Luosan Cajran je jedním z nových mnichů. Jak nás informoval, v chrámu se cítí stejně jako ve škole. Každý den mají učební hodiny. Studují hlavně tibetský jazyk a jednoduché buddhistické texty. Mají také bohaté zábavní hodiny. Mohou například hrát fotbal a basketbal, a nebo číst literální díla. Luosan dodal,

„Máme radiopříjmače. Poslocháme rozhlasové programy vysílající v tibetském jazyce a také ve standardní čínštině. Rád se dívá na televizi, líbí se mi nejvíc bojové umění Wu-šu a televizní seriál. Jsem tady už tři let a musím se tu učit dalších více než deset let."

Z hovoru s Luosanem lze poznat, že tito mniškové pokládají chrám za internátní školu. V pojetí Tibeťanů je tomu tak, protože byly zdejší chrámy odjakživa místem k šíření kultury. Tibeťané se za starých dob museli stát jen mnichy, pokud chtěli plnit školní docházku. V současné době je sice základní vzdělávání populární, ale materiál o zkoumání tradiční tibetské kultury se nejlépe zachovává stejně v chrámech.

Chrámy tibetského buddhismu se obvykle skládají z učiliští zaměřených na buddhistickou nauku, astronomii, hudbu, výtvarné umění a tibetskou medicínu. Mnichové mohou vstoupit do jakékoli učiliště podle svých zálib. Po dokončení studia musejí projít přísnými závěrečnými zkouškami.

Povinné pro mnichy je studium buddhistických textů. Jiné předměty si bere podle svých zájmů. Mohou si také vybrat učitele. Většina učitelů v chrámech přestavuje starší mnichy s hlubokými poznatky. Vyučují nejen učební přeměty, ale také jsou duševními instruktory mladých mnichů.

Kromě každodenního studia uvolňují mnichové část času na provedení buddhistických obřadů a s tím související přípravy. V tibetském buddhismu je mnoho svátků, a na připomenutí každého svátku se koná slavnostní akce v chrámech. Proto mnichové musejí cvičit rituálními tance, recitovat buddhistické texty a zhotovit rituální nádobí. To si obvykle vyžaduje množství času a síly.

V zimě čeká mnichy další těžká práce, tedy příprava obětních předmětů, které zhotovují z másla za počasí třiceti stupňů Celsia pod nulou. Plodem jejich námahy a houžebnatosti jsou také ozdobné předměty v chrámech, k nimž patří nástěnomalby, výšivky a Thangka.

Recitování buddhistických textů je nezbytnou částí každodenního života mnichů. Obvykle se provádí dvakrát denně, tedy ráno a večer. Debata je důležitá forma k prohlubení znalostí v buddhistickém učení. Většina chrámů má k dispozici dvůrek speciálně pro debatování. V poledních hodinách se tu shromážďují na debatu mnichové po dvou- nebo tříčlennových skupinách, aby si vyměnili názory na buddhistické texty a tím cvičili řečnické dovednosti.

Mnichové v chrámech studují tak pilně, aby mohli získat buddhistické hodnosti nazvané Geshi. Pan Tchudeng, zástupce vedoucího náboženského odboru tibetské administrativy nám uvedl, „Mnichové by měli nejprve studovat a recitovat buddhistické texty. Po zkouškami získají hodnosti veškerých druhů. Tento proces si vyžádá asi 25 let, ale znamená jen absolvování exoterické školy tibetského buddhismu. Poté mohou ještě vstoupit do tantrické školy na dokončení studia, které bude potřebovat dalších více než deset let."

Absolventem obou škol musí být mnich starý 60 až 70 let. Až poté, co projde zkouškou konanou v zmámém chrámu Jokhang, může získat nejvyšší hodnost a jen tehdy je oprávněn stát se šéfem chrámu. To zůstává největším snem tibetských mnichů.

S pokrokem času mají mnichové v chrámech větší svobodu. Po splnění každodenního studia se mohou zabývat tím, co je jim oblíbené. Například většina tibetských chrámů se již stala turistickými atrakcemi a mnoho mnichů rádi dělají jako průvodci, aby seznámili návštěvníky s kulturou a uměním tibetského buddhismu. Aby přijímali zahraniční turisty, mnozí mnichové také studují angličtinu a jiné jazyky. Život tibetských mnichů je čím dál tím pestrobarevnější.