Prvními léčiteli v Číně byli šamani nebo kouzelníci, kteří se s pomocí různých magických obřadů a zaklínání snažili vypudit démona nemoci z těla pacienta. Starý čínský znak pro lékařství měl tedy tři části: vlevo nahoře znak pro toulec s šípy, nahoře vpravo znak ruky sahající po zbrani a pod tím znak kouzelník. Tento ideogram mohl být čten:kouzelník sahá po zbrani, aby zabil démona nemoci.

Císař Shengnong prý napsal knihu o léčivých bylinách. Naučil lidi rozpoznávat, ze kterých studní smějí pít, a zkoušel chuť všech bylin, rostoucích v jeho říši, aby odlišil léčivé rostliny od jedovatých. Přitom mu velmi pomáhalo, jak praví legenda, že měl velice citlivý žaludek. Tak tedy mohl sledovat účinek léků ve svých vnitřnostech a konat na sobě pokusy s jedy a protijedy.

Huangdi, čili Žlutý císař sepsal nejdůležitější knihu čínské medicíny - knihu o vnitřním lékařství. Text tohoto základního díla, které pojednává o anatomii a filozofii, pochází z 1. století před naším letopočtem. Zabývá se především stavbou lidského těla a soustavou medicíny podle zásad přírodní filozofie.

Věštecké texty z doby dynastie Shang svědčí o tom, že v té době bylo již známo a rozlišováno 16 chorob, k nimž patří nemoc hlavy, oční, ušní a ústní choroba, onemocnění krku a nosu, choroba břišní, onemocnění končetin, nemoci močové a pohlavní, ženské, dětské a infekční choroby.

Číňané vypracovali jedinečný systém kategorizace nemocí, který se opírá o filosofickou tezi, že celý vesmír, a tedy i člověk, který je jeho součástí, se skládá z řečených dvou matérií. Nerovnováha těchto dvou složek potom způsobuje nemoci. Na lidské tělo také působí počasí a roční období. Na rozdíl od evropské medicíny je předmětem čínského lékařství člověk a ne nemoc.

První lékařská škola byla v Číně založena již v době dynastie Západní Zhou. Vyučovalo se tu čtyřem oborům: dietetice, vnitřnímu lékařství, chirurgii a veterinární medicíně. V tomto období byly také zavedeny státní lékařské zkoušky.

Vedle farmak rostlinného i živočišného původu čínská medicína hojně využívá akupunkturu. Teoretický základ tohoto druhu léčení spočívá v úpravě toku životní energie, která proudí tělem v rozvětveném řečišti hlavních a vedlejších kanálů. Onemocnění se léčí tím, že do přesně určeného bodu se vpíchne stříbrná akupunkturní jehla, nebo se přiloží moxa z hořících bylin a tím se odblokuje překážka v proudění životní energie.

Pojetí čínské medicíny je zcela odlišné od její západní "kolegyně". Čínští lékaři často předepisují pro pacienty trpící stejným onemocněním různé léky - čínská lékařská věda bere totiž v úvahu všechny možné faktory. Tedy, jestliže člověka trápí kuří oka a hemeroidy, tak čínský lékař nebude léčit pouze je, protože mu tyto neduhy signalizují, že s celým imunitním systémem onoho člověka není něco v pořádku. Dobrý lékař se nikdy nedrží přesně klasického receptu, kterých je v lékařských knihách obsaženo asi osmdesát tisíc, ale běžně se jich používá jen několik set.

Za zmínku určitě stojí i to, že čínští lékaři většinou sami předepisují složení léku. Nehledě na velké množství různých přísad, nemají léky tradiční čínské medicíny žádné vedlejší účinky. Je proto velká škoda, že pacienti se k tradiční čínské medicíně uchylují až tehdy, když zklame všechno ostatní.