A jaké byly vztahy mezi Tibetem a čínským vnitrozemím v dějinách? Tibeťan Ba-sang-wang-dui, ředitel národního ústavu při Tibetské akademii společenských věd, říká, že stejně jako mnoho zemí na světě, Čína je odjakživa mnohanonárodnostní zemí. V dlouholetém procesu rozvoje všechny čínské národy osídlovaly rozlehlá území, ale take přispívaly společně k sjednocení Číny. Tibeťané jako příslušníci čínského národa se už v minulosti podíleli ve vytvoření sjednocené Číny.
Pan Ba sang-wang-dui uvedl, že prasatří Tibeťané odjakživa žili na Qimg-hajsko-tibetské náhorní plošině a v 7. století našeho letopočtu tibetský hrdina Song Zan-gan-bu sjednotil Tibet a založil první jednotný vládnoucí rod v tibetské historii - dynatii Tu-fan.
Song Zan-gan-bu věnoval velkou pozornost stykům s dynastií Tang v tehdejší Číně, aplikoval v Tibetu pokročilou výrobní technologii, měl politické i kulturní výsledky i v čínském vnitrozemí a vzal si za ženu princeznu dynastie Tang. Těsné styky mezi tibetským a hanským národem tak trvaly několik set let. V polovině 13. století našeho letopočtu se tibetské místní úřady podrobily moci Mongolska, které se sjednotilo a expandovalo v severní Číně. Nedlouho potom mongolská moc sjednotila Čínu a vznikla dynastie Yuan. Od té doby byl Tibet oficiálně připojen k Číně.
Historik Ba-sang-wang-dui, který se zabývá dějinami tibetského národa, uvedl, že po připojení Tibetu k Číně, ve 13. století všechny čínské dynastie a ústřední vlády uplatnily plnou a jednotnou správu suverenního významu nad regionem Tibetu. Realizovala se zejména tím, že dynastie Yuan ve své vládě utvořila radu vyhlášení politiky, která představovala orgán, spravující záležitosti Tibetu i náboženství celé země. Později přímo v Tibetu zřídila místní vojenské i administrativní orgány, podřízené ústřední vládě. Tehdy povýšení nebo propuštění místních administrativních i náboženských úředníků v Tibetu, bylo prováděno ústřední vládou. Čínská dynastie Ming, která existovala po dynastii Yuan, v podstatě převzala pravomoci k řízení Tibetu. Poslední čínská dynastie Qing zase vypracovala zvláštní zákoník o Tibetu, který stanovil způsob sestavení tibetské místní vlády a pravomoc ústřední vlády při určení nástupců Dalajlámy a ostaních živoucích Buddhů.
Podle ustanovení dynastie Qing, ústřední vláda akreditovala v Tibetu ministra tibetských záležitostí. Tento ministr měl rovné postavení jako Dalajláma a Pančenláma a spolu s nimi zařizoval vládní záležitosti Tibetu konzultacemi.
V roce 1911 čínská dynastie Qing byla svržena. Nově založená Čínská republika vydala ústavu, v níž znovu potvrdila, že Tibet je součastí čínského území. Podle této ústavy byly založeny státní úřad pro mongolské a tibetské záležitosti i Státní výbor pro oblasti Mongolsko a Tibet a byli uznáni Dalajlama 14. a Pančenláma 10. Po zrodu ČLR, v roce 1951 byl Tibet mírově osvobozen. V roce 1954, když byl v Číně utvořen nejvyšší zákondárný orgán-VSLZ, Dalajláma a Pančenláma přijeli do Pekingu zúčastnit se prvního zasedání tohoto shromáždění. Jako tehdejší nejvyšší náboženský a politický představitel Tibetu, byl Dalajláma zvolen místopředsedou stálého výboru VSLZ na první funkční období. Z různých složitých důvodů Dalajláma však v roce 1959 emigroval do Indie, kde žije až do dneška.
Pokud jde o Tibet, buddhismus jako jedno ze 4 nejvýznamnějších náboženství světa nejen v historii hrál úlohu ve sjednocení všech feudálních sil v Tibetu, ale také dnes ovlivňuje život Tibeťanů. Ze dvou milionů obyvatel v současném Tibetu, převážná většina představuje věřící buddhisty.
|