V severní Číně na širších stepích a pouštích žije přes deset národnostních menšin, včetně Mongolů, Ujgurů a Mandžuových. V primitivní společnosti rodových kmenů, tedy v období před více než 20 tisíci až 30 tisíci léty vznikl totem tím, že některá z menšinových národností pokládala určité zvíře za symbol, aby se odlišila od jiných kmenů. Lidé namalovali do těla obraz totemického zvíře, nebo se přikryli její koškou, ozdobili se kostí či zuby tohoto zvířete.

Kvůli omezeným poznatkům se lidé později domnívali, že se svůj předek odvozoval právě z totemického zvířete. A pak začali zbožňovat totemické zvíře jako svého předka. Aby totemismus byl mnohem důvěryhodný, u každého kmenu vznikla příslušná pověst, vyprávějící o tom, jak se předek určitého kmenu vyvíjel z totemu, nebo jak se předek zachránil totemem a to ve prospěch existence celého kmenu.

Totemem mongolské menšiny obývající stepy na severu Číny je vlk. Mogolové mají starodávnou legendu o vzniku svého totemu. Slečna mongolské národnosti studující v Pekingu, Sarna nám uvedla,

„Monglská národnost už odedávna uctívá vlka a pokládá ho za totem. V první písemné dokumentaci našeho etnika se líčí krásná pověst o tom, že etnikum zrodilo spojením nebeského vlka s bílým jelenem. Proto Mongolové pokládají sami sebe za potomky těchto dvou zvířat."

Z této pověsti lze odhadnout, že mongolské etnikum vzniklo integrací kmenu vyznávajícího nebeského vlka s kmenem uctívajícím bílého jelena. Mongolové proto zbožovali vlka a jelena jako svého předka. Později určili vlka za totem, pravděpodobně z důvodu, že ve srovnání s jelenem je vlk mocnější.

Pan He Xingliang, etnolog působící na Čínské akademii společenských věd, má za to, že volba vlka za totem národa těsně souvisí s životním prostředím a způsobem mongolské skupiny. Jako typické kočovné kmeny žili Mongolové na širších stepích, kde se živili pastevectvím. Zatímco vlci často útočili na ovčí stádo a zůstávali největší hrozbou pro pastevce. V dlouhodobém boji a spolužití s vlky se Mongolové seznámili se tímto druhem, a dokonce se víc a víc k němu blížili. Nakonec si vybrali vlka za totem. Pan He analizoval takto,

„na stepích bylo hodně vlků. Použitím zbraně nemohli Mongolové chránit ovčí stádo před útokem vlků a tak z hrůzy vznikla jejich úcta k nim. Jinak vlci jsou krutí, ale zase jemní. Existovalo mnoho pověstí o záchraně předka etnické skupiny vlkem. Úcta Mongolů k vlkům by mohla tak zrodit z vděčnosti. Také zvědavost by mohla vést k uctívání vlků, kteří se po mnohých stránkách podobají člověku. Mongolové se tomu divili a pak dospěli k názorům, že vlci jsou jejich předky."

Mongolové si velice váží toho, aby se učili vynikající vlastnosti vlků a pokládali něj za ducha národa. Výše zmíněná slečna Sarna uvedla,

„vlk je podle Mongolů statečný, obratný, houževnatý a bojovný. Myslím, že bychom se měli učit těmto vlastnostem, což přispěje k našemu studiu a práci."

Kromě Mongolů pokládají vlk za totem také jiné etnické menšiny žijící na severu Číny. Například Ujgurové obývající v severozápadní Číně citovně nazývají novorozence „vlček". U mužského příslušníka národnosti Xibo se zdobí knoflíky napodopujícími hlavu vlka.

Kromě vlka se totemy severočínských etniků staly také medvěd, jelen, orel a labuť. V severovýchodní Číně například Mandžuové zbožňují labuť a straku, zatímco etnická skupina E-wen-kche pokládá sob za totem. Vznik těchto totemických zvířat těsně souvisí s životním prostředí jednotlivých národů.

Totemismus jakožto starodávný kulturní úkaz se skoro zapomíná v moderní společnosti. Lidé už nechápou, proč se uctívala totemická zvířata. Kniha nazvaná totemický vlk znovu vyvolala zájem a úvahy veřejnosti o totemismu. To prokázalo, že totemická kultura má svérazný vliv a půvab a že se nadále upevňují kulturní styky mezi veškerými čínskými etniky.