Děj představení se volně inspiroval knihou Listy z Číny Karla Slavíčka, českého jezuity, který odjel počátkem 18. století z Čech do Číny s křesťanskou misií. Vyprávění o putování českých jezuitů, útrapách i radostech v Číně i o setkání s čínským císařem se stává symbolem pro věčný příběh lidí, kteří daleko od domova obklopeni cizí kulturou prožívají okouzlení i úzkost, a kteří se snaží najít to, co je společné. Prolínání odlišných náboženských představ, kultur a světů v minulosti i současnosti je hlavním tématem představení.

Tvůrci představení se pohybovali v čase i napříč kulturami: hudební skladatel Petr Hromádka propojil unikátní čínské árie a barokní skladby se současnou elektronickou hudbou. Scéna Tomáše Rusína respektuje zásady barokního divadla: tři prostory, systém zástěn, horizontů a průhledů. Původní kostýmy Zuzany Štefunkové odkazují k symbolům obou kultur: k čínským ornamentům, potiskům a k jezuitským klerikám. Náročného a nezvyklého úkolu divadelně a hudebně propojit barokní a čínské divadlo se ujal režisér J. A. Pitínský.

V hlavních rolích se představí čínská zpěvačka pekingské opery Feng-Jün Song a hostující sólista Státní opery Praha Martin Matoušek. Feng-Jün Song se stala také odbornou poradkyní celého projektu. Konfrontace jejího zpěvu čínských árií s operními sólisty vytváří zajímavý a nezvyklý kontrast. Feng-Jün Song vyrůstala v severní Číně. Od svých osmi let se učila pekingskou operu, stala se dlouholetou osobní žákyní u paní Šang Chuej-min, následovnice školy Šang, jedné ze čtyř největších škol pekingské opery. Od roku 1985 žije trvale v Čechách, sólově koncertuje, spolupracuje s mnoha hudebníky (Alan Vitouš, Sluneční orchestr, Martin Smolka), sbírá a zpracovává orientální a východní etnickou hudbu. V představení zazní čeština, čínština a latina.

… Stříbřitá mnohodílná panó, rámující, zakrývající, rozhýbávající prostor úzkého zadního jeviště jsou kompletním univerzem, do značné míry soběstačným. Ve své asketické strohosti a symetrii jsou místy až ozvěnou inscenací Roberta Wilsona. Zejména v těch momentech, kdy režie čistým obrazem navazuje na scénografii. Takovým momentem je například cesta řeholníků po moři. Typově skvěle vybraní zpěváci v hnědých řeholních rouchách se ostrými konturami vydělují na jasně nasvětleném bílém pozadí, podobně jak to známe z Wilsonových inscenací. Symetrické rozložení jejich postav v pravidelných rozestupech a v linii, sledující výtvarnou logiku scény se mění po fázích z klidového po dramatičtější, jako bychom listovali nějakým zajímavým albem, wilsonovským albem. …Sugestivním obrazem však je melancholicky dobyvačná příď lodi s heroickým sošným bílým krunýřem ňader, zpívající barokní árie jako siréna, zapomenutá, marná příď, která usedla na mělčinu a dlouho-dlouho tu sedí zapomenutá, zatímco na opačném konci scény dokonale kulatá čínská holčička v červeném dlouze houpá a houpá svým bílým kulatým lampiónem na dlouhém bambusovém bidle?