V dalekém předměstí Urumči - hlavního města Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang, žijí pastevci etnické skupiny Chazak.

Z obklopujících hor se ozývá četba učebnice. Jde o skupinu školáků z této národnosti. Přestože se musejí často stěhovat s rodiči, to nijak neeliminuje jejich nadšení nad studiem a touhu po poznání vnějšího světa. K realizaci jejich snu přispěla učitelka této národnosti paní Kulimchan. Věnuje svou mateřskou lásku školákům, aby mohli klidně studovat. /Záznam 2/

Základní škola, kde Kulimchan učí, leží na úpatí hlubokých hor. V okolí školy se rozptýlí pastevecké stany. Kulimchan absolvovala gymnázium v r. 1982 a poté tu působí až dodneska.

„Když jsem přijela poprvé do naší školy, ta měla pouze pět tříd a dvě učebny. Pro učitele nebyla připravena žádná ubytovna. Dokonce nebylo místo uložit moje zavazadlo. Tak jsem musela umístit osobní věci do koutu učebny, kde jsem také bydlela."

Život v horách je velmi těžký. V létě pastevci berou vodu z říčky a v zimě musejí kopat ledy pro vodu. Také doprava není pohodlná. V jarním a letním období se dá jet agrárním vozidlem a v zimním období lze vycházet z hor jen pěšky. V tak ošklivém prostředí učí Kulimchan už 23 let. Jaká je to příčina? /Záznam 4/

„byla jsem tu porpvé jako mladá holka a přišlo mi líto, když jsem poznal tak těžké podmínky. Avšak mě potřebují děti pastevců a tak jsem rozhodla zůstat. Po styku s dětmi jsem se do jich zamilovala."

Škola v horách nemá pestrobarevné akce. Nejsou k dispozici moderní vyučovací pomůcky ani tělovýchovné zařízení. S cílem obohatit život dětí ve volném čase, Kulimchan si často hrá s nimi, vypráví jim příběhy, organizuje tělovýchovné akce včetně horolezectví a kopané, při nichž učí školáky duch solidarity, kooperace a lásky k jiným.

Kulimchan vychází se školáky jako se svými vlastním dětmi a věnuje jim nezištnou lásku. Některé děti nemají peníze na školné, Kulimchan něj vyčleňuje ze vlastního měšce. Školačka Gulimila uvedla, /Záznam 5/

„V r. 2004 jsem přerušila školní docházku z důvodů rodinných nesnází. Když se o tom dozvěděla učitelka Kulimchan, přišla ke mnou a zaplatila mi školné i studijní předměty. Za to jsem naší učitelce velmi vděčný."

Stejně jako Gulimila je mnoho školáků, kteří získali finanční pomoc své učitelky. Pouze při zahájení letního semestru loňského roku uhradila Kulimchan školné tří dětí, které se rovná její půlměsíční mzdě. Kulimchan často pro školáky koupí pro sešity, tušky a další studijní potřeby. Chování učitelky hluboce dojalo veškeré její školáky. Jeden z nich Jiazila řekl,

„zvláště miluju učitelku Kulimchan, která mi velice pomáhala ve studiu a životě. V poledne se nemohu vracet domů, učitelka mě zve na oběd a věnuje nám školákům nezištnou pomoc. Nikdy nezapomeneme dobro učitelky a v budoucnosti chceme být dobrým člověkem stejně jako učitelkou Kulimchan."

Kulimchan měla šťastnou a teplou rodinu s dvěma dětmi. Manžel byl jejím spolužákem v gymnáziu. S cílem podporovat činnost manželky opustil relativně komfortnou práci ve městečce a stal se učitelem v horské škole. Snad následkem ošklivých životních podmínek utrpěl srdeční nemoc a zemřel ve věku 41 let. Kulimchan uvedla, /Záznam 7/

„manžel mi věnoval největší podporu v práci. Převzal na sebe odpovědnost za veškeré věci v rodině. Staral se o děti a dělal domácnosti, abych mohla mít čas na další vzdělávání. Právě díky jeho pomoci jsem získala vysokoškolský diplom a certifikát na profesní využití computeru."

Mnoho lidí je inspirováno skutky učitelky Kulimchan. Čím dál tím víc učitelů vyjadřuje ochotu vyučovat v horských školách. Kulimchan se již stala vlajkou, která dodává lidem důvěru a odvahu. Těší se úctě a respektu okolí.

Největším přáním učitelky Kulimchana je nadále vyučovat v horách, aby děti tamnějších zemědělců a pastevců mohly ovládat potřebné znalosti. Říká, že ve styku s dětmi sklízí radost.